Spojujícím rysem prací spisovatelky, publicistky a občanské aktivistky Otty Bednářové shromážděných v této edici je potřeba svědčit o sobě, o lidech a o době.
Knihu otevírá text, v němž autorka vydává svou životní konfesi. Následující oddíl tvoří pět reportážních próz z let 1976–1980. Otta Bednářová v nich – slovy Jana Tesaře – „nalezla novou, osobitou a pregnantní formu“, dokázala však především zdárně propojit věcný, neokázalý vypravěčský styl s vyjádřením situací bolesti a utrpení, statečnosti a vzdoru, ale i z druhé strany podlosti a nízkosti. Je-li dobře napsaný literární útvar výpovědí úplnější než jakýkoli ze souvislostí vytržený dokument, pak prózy Otty Bednářové zachycují okamžik proměny dokumentu v literaturu, a právě v tom tkví jejich jedinečnost.
Druhý oddíl shrnuje autorčina svědectví s nespornou osobní i společenskou hodnotou, mezi nimi pak zvláště to o událostech v prvním srpnovém týdnu po sovětské okupaci roku 1968 v redakcích pražských sdělovacích prostředků. Tento text zde publikujeme poprvé, stejně jako řadu dalších.
Kniha, která vychází k významnému životnímu jubileu Otty Bednářové, dále obsahuje ediční poznámku a komentáře, soupis autorčiných textů, rozhlasové a televizní tvorby a medailon.
R. K.

Tváře ve stínu Zdeňka Kalisty, jak vyšly ve svém prvním vydání na sklonku šedesátých let, patřily k nejhodnotnějším českým knihám vzpomínkových medailonů významných literárních osobností. Kalista jemným, detailním a klidným stylem podal portréty básníků a spisovatelů ze začátku dvacátých let, jež sám dobře poznal, aby dospěl k jedinečným nadčasově platným portrétům těchto významných osobností, ale i k živému obrazu doby, v níž žily. První vydání představilo pouze osobnosti levicového zaměření (Josefa Horu, Jiřího Weila, Vítězslava Nezvala, Konstantina Biebla, Františka Halase a řadu dalších), jak v tu chvíli ani jinak nebylo možné. V sedmdesátých letech se Kalista rozhodl knihu rozšířit o kapitoly další, představující mezi jinými Josefa Pekaře, Viktora Dyka, Rudolfa Medka, Josefa Knapa, Jana Zahradníčka, Františka Křelinu a další. Jde rozsahem o více než polovinu knihy, dodnes z valné části zcela neznámou. Současné vydání spojuje obě části Tváří ve stínu v jeden celek, jak jej autor zamýšlel. Jde o jedinečný sled portrétů, který ve své úplnosti patří ke klíčovým svazkům české memoárové esejistiky dvacátého století.

Estetika, pojímaná jako obor kultivující vkus, mírnící vášně a upevňující mravnost, se stala důležitou součástí osvícenského programu rakouské státní výchovy (Nationalerziehung). Císařovna Marie Terezie proto estetiku zařadila mezi obory vyučované na filozofických fakultách rakouských univerzit. Estetika neopustila filozofické curriculum ani v pozdějších univerzitních reformách císařů Františka II./I. a Ferdinanda I. Postavení estetiky v soustavě oborů filozofických fakult se v předbřeznové době přesto výrazně změnilo. Předkládaná kniha líčí tyto změny na příkladu pražské univerzitní estetiky ve dvou okruzích. První okruh popisuje estetiku institucionálně ve světle úředních dokumentů – dvorských předpisů, studijních plánů a univerzitních seznamů přednášek. Druhý obrací pozornost k vlastním přednáškovým cyklům drženým na pražské univerzitě v letech 1805 až 1848. Na základě rukopisných zápisů a opisů rekonstruuje estetické teorie Josepha Georga Meinerta (1773–1844), Johanna Heinricha Dambecka (1774–1820) a Antona Müllera (1792–1843) a vsazuje je do dějin evropské, zvláště německé estetiky. Závěrečný Dodatek tvoří studie průřezově postihující ráz celé rané pražské univerzitní estetiky let 1763 až 1848.