Standingova dnes již proslulá kniha Prekariát: Nová nebezpečná třída (2012) je první zprávou o rychle rostoucí sociální třídě, která zahrnuje lidi vystavené ekonomické nejistotě a odsouzené ke střídání nesmyslných a nevalně placených „džobů“ bez možnosti profesního rozvoje. Autor popisuje vznik této třídy a její rozrůstání na pozadí krize globalizačního procesu.
Prekariát, tvrdí Standing, představuje zdroj potenciální společenské nestability, neboť jeho vnitřní rozpolcenost a nedostatečné zastoupení v rozhodování o věcech veřejných ho může uvrhnout do náruče politického extremismu a podnítit jej k útokům na sociálně nejslabší a nejzranitelnější skupiny.
Prevence proti těmto chmurným vyhlídkám spočívá podle autora v zásadním přehodnocení pojetí práce, v možnosti aktivně trávit volný čas a v zavedení univerzálního základního příjmu.

Ve středu Krolopova odborného zájmu byla vždy především někdejší německá literatura vzniklá na našem území – zejména dílo jičínského rodáka Karla Krause a pražského rodáka Franze Kafky – a s tím související téma historických proměn obecného soužití Čechů, Němců a Židů. Krolopův celkový vědecký záběr byl ovšem daleko širší. Těžko by se mezi jeho vrstevníky hledalo srovnání pro jeho hlubokou a detailní znalost celé literatury německého jazyka přinejmenším od 18. století. Zevrubná znalost zejména goethovské doby tvoří pevný základ jeho studií o 20. století, ale uplatnil ji i v samostatných pracích. Jeho průvodní studie k českým vydáním Novalise, Tiecka, E. T. A. Hoffmanna, Bonaventurových Nočních vigilií, Goethova Fausta a Básně i pravdy se staly nepřehlédnutelnou součástí české recepce německé klasiky a romantiky. Jeho články či příležitostné – ale často zásadní – poznámky o Karlu Čapkovi, Haškovi, Peroutkovi, Poláčkovi, Šaldovi a mnoha jiných jej legitimují i jako znalce české a slovanské kultury. Jde o práce vzácné objektivity a vyváženosti, rozbíjející nacionální klišé a předsudky na obou stranách česko-německého konfliktního, ale i plodného soužití, zejména v posledních dvou staletích, a přinášející masu nových, v dřívějších výzkumech opomíjených poznatků.

Kurt KROLOP (1930–2016) patřil ve své generaci k nejuznávanějším osobnostem literární germanistiky německé i mezinárodní a významnou částí svého působení navíc zasáhl do vývoje germanistiky naší. Narodil se jako československý občan německé národnosti v Kravařích u Úštěka. První třídy gymnázia navštěvoval v Litoměřicích. V roce 1946 byl s rodiči odsunut do NDR, maturoval v Köthenu a absolvoval germanistiku, slavistiku a anglistiku na universitě v Halle, kde nastoupil také svou akademickou dráhu jako asistent. Svou vlastní odbornou orientaci nalezl za svého působení jako lektor na pražské filosofické fakultě v letech 1957–1962, kdy si nejen osvojil český jazyk, ale získal i obsáhlou znalost česko-německé problematiky v kultuře, politice, a především literatuře. V té době se začal rozvíjet systematický výzkum pražské německé literatury, popřípadě veškeré německy psané literatury z českých zemí a Slovenska, a Kurt Krolop patřil na tomto poli od počátku k nejproduktivnějším badatelům. Za tohoto pražského pobytu shromáždil materiál pro svou disertaci o Ludwigu Winderovi (obhájenou 1967) a publikoval své první studie (mj. v periodikách Germanistica Pragensia a Philologica Pragensia). V letech 1968–1969 působil opět v Praze, tentokrát jako vedoucí oddělení pro výzkum PNL v ČSAV. Nadějný rozběh jeho badatelského pracoviště i jeho vědecké dráhy byl ukončen 21. srpnem 1968. Na protest proti okupaci země vrátil Krolop pas NDR a přijal československé občanství, které mu však po několika měsících normalizační režim zase odňal, a tak byl v květnu 1970 podruhé odsunut do NDR. Pracoval jako nakladatelský redaktor, později jako vědecký pracovník. Po třetí a definitivně se vrátil do Prahy v roce 1990 a působil zde až do svého pensionování (2000) jako hostující profesor, několik let i jako vedoucí katedry germanistiky na FF UK. Po svém penzionování se rozhodl zůstat v Praze.

Svazek shrnuje dosud knižně nepublikované studie a články Jana Tesaře věnované nacistické okupaci a úsilí české kultury o „nalezení nového národního vědomí“ tváří v tvář tehdejšímu smrtelnému ohrožení. Stati částečně uveřejněné v letech 1968 a 1969 byly psány se zřetelnou snahou orientovat národní společenství na nové osudové křižovatce.
V recenzi na jednu z tehdy vydaných Tesařových esejí psal Václav Frei v Katolických novinách z 18. května 1969 „o nepochybně poctivém přístupu J. Tesaře, který, jak sám uvádí, ,píše o názorech donedávna proskribovaných a úsilí nedoceněném‘. [...] Načrtněme pár myšlenek aktuálních pro nás právě dnes, přes zřejmé rozdíly situace v roce 1939 a 1969. Tesař nevytýká katolíkům nedostatek statečnosti, obětavosti, nedostatek ,zapojení‘ do celonárodního úsilí. Vyslovuje politování nad tím, že do tohoto úsilí neuměli vnést vlastní, plně křesťanský a katolický program, domyšlenou specificky křesťanskou iniciativu. [...] Myslím, že tuto kritiku je třeba vzít vážně a poučení z ní zaměřit i na další období, pro nás tedy zejména na naši současnost. Nejde o to, odsoudit tehdejší představitele církevního života, nýbrž pochopit [...], v čem nestačili na úkol neúprosně daný historickou situací roku 1939. Také nám klade situace roku 1969 neúprosně své otázky. Chápeme je, doceňujeme jejich závažnost? [...] Bylo by smutné, kdyby si po dalších třiceti letech soudní lidé museli říci: ,proboha, spali tenkrát ti čeští katolíci, nebo byli slepí? Což neviděli, jakou dějinnou šanci a odpovědnost mají?‘ Jan Tesař si kladl otázku, zda katolicismus dokázal vytvořit roku 1939 celonárodní program.“
Tento svazek, obsahující také dosud nepublikované texty, předkládá otázku, kterou tak jasně rozpoznal Václav Frei, nejen katolíkům, ale celé národní kultuře.