Novinářka Milena Jesenská (1896–1944) patří dnes ve světě k nejznámějším osobnostem české kultury. Dopisy Mileně Franze Kafky, jí adresované, patří k základním dílům světové literatury dvacátého století. Přestože vycházejí vzpomínkové knihy na ni i její životopisy, edice její vlastní tvorby byly u nás i v zahraničí dosud jen skrovné – chyběl odpovídající badatelský výzkum jejího publicistického díla. Právě jemu se po dobu čtyřiceti let mj. věnovala literární historička a editorka Marie Jirásková, která připravila tento vůbec první výbor z díla Mileny Jesenské, který svým rozsahem a zaměřením odpovídá významu této mimořádné osobnosti. Marie Jirásková je též autorkou bibliografie díla Mileny Jesenské, doslovu, ediční poznámky a z jejího archivu pochází většina fotografií a dokumentů obsažených v obrazové příloze. Milena Jesenská byla vynikající reportérka, jak o tom svědčí její zprávy o životě ve Vídni v letech 1919–24, ale zejména její publicistika z týdeníku Přítomnost v letech 1938–39, která patří k vrcholům české žurnalistiky. Charakterové vlastnosti Mileny Jesenské a její osobní statečnost tváří v tvář nacistickému Německu i stalinistickému Sovětskému svazu patří k trvalým hodnotám, k nimž se může český národ hlásit. Vedle zmíněných dvou vrcholných období publicistické tvorby Mileny Jesenské nalezneme v této knize i její články o módě, životním stylu a cestování z dvacátých let, které přinášejí cenný a dodnes živý vhled do tehdejší společenské atmosféry. Čtenáři zde naleznou i několik jejích pohádek pro děti a v úplnosti všechny fejetony, které ve dvacátých letech sama ze své tvorby vybrala, uspořádala a upravila pro vydání k knížkách Cesta k jednoduchosti, Člověk dělá šaty a Šťastnou cestu. Výbor z díla Mileny Jesenské přináší nejen jedinečný detailní vhled do života české a rakouské společnosti v letech 1919–39, vypovídá o proměnách životního stylu a módy a o středoevropské tragédii po nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu v roce 1933, ale ukazuje i to, jak svrchovaným literárním žánrem může být publicistika, věnuje-li se jí charakterní a statečná osobnost.

Švýcarského spisovatele Ludwiga Hohla (1904–1980) lze přiřadit k Robertu Walserovi i Arno Schmidtovi, je to stejný solitér a „enfant terrible“ švýcarské německy psané literatury. Žil a pracoval přes dvacet let v materiální nouzi a sociální izolaci. Hohlovy texty Zápisky aneb O neunáhleném smíření, napsané v letech 1934–1936 jsou jeho nejhlubším a také nejuznávanějším dílem. Jsou psány literárně filozofickou formou a překračují žánry traktátů, krátkých próz a básní, zdaleka nejsou svou povahou pouhými aforismy, nýbrž je lze číst jako partituru díla uzavřené struktury. Druhý díl Zápisků zachycuje další témata, jimiž se autor počátkem 30. let zabýval: uměním v širším měřítku a zejména otázkou psaní a úlohou spisovatele vůbec, přičemž se věnoval i bezduchým a bezmyšlenkovitým projevům obecného publika

Na stránkách publikace se sešli autoři, kteří jsou nějakým způsobem osloveni pracemi Zdeňka Vašíčka či jeho životním osudem. První část knihy obsahuje texty, pokoušející se podat souhrnnější obraz Vašíčkova myšlení a životních postojů nebo inspirované a ovlivněné jeho myšlenkami. Druhá sestává ze studií, které z různých hledisek rozebírají motivy jeho díla. Třetí část tvoří texty, které se věnují konkrétním momentům ze života Zdeňka Vašíčka nebo v nich autoři evokují jeho stopu pro své životy a vnímání světa.

Do monografie přispěli: Jaroslav J. Alt, David Bartoň, Jan Bouzek, Jan Brabec, Tomáš Dvořák, Tomáš Hermann, Jan Horský, Martin Hybler, Václav Janoščík, Jan Klápště, Petr Král, Ivan Kraus, Vlastimil Málek, Lubomír Martínek, Miroslav Petříček, Petr Placák, Jan Šabata, Viktor Šlajchrt, Jan Tesař a Pavel Vašíček.

Vydání inicioval bratr Z. Vašíčka Pavel Vašíček, který se ovšem vydání nedožil.

Publikace obsahuje medailony Pavla Vašíčka (od Lucie Bartoňové) a Zdeňka Vašíčka (Michael Špirit) a dále aktualizovanou bibliografii Zdeňka Vašíčka (M. Špirit).
Jako samostatně neprodejná příloha vychází kniha Zdeňka Vašíčka 100% štěstí.
Vznik strojopisného souboru 100% štěstí zasadil Zdeněk Vašíček při jeho předání do nakladatelství do roku 1957 v Kroměříži. Tehdy po ukončení studií filosofie a historie na Filosofické fakultě UK v Praze se přátelé Zdeněk Vašíček a Rudolf Jičín ocitli z pracovních důvodů každý jinde, Vašíček našel uplatnění v archivu města Kroměříž, Rudolf Jičín v muzeu v Trutnově. Udržovali tedy alespoň korespondenční kontakt a posílali si vzájemně pojednání, pro která Zdeněk Vašíček s celoživotním odstupem použil označení „juvenilie“.