Modely a metody jsou jedním z hlavních Effenbergerových teoretických děl. Jádro nedokončené knihy tvoří studie psané mezi lety 1966–1970, ale jsou do ní zařazeny také texty z poloviny 70. let. Autor rozvíjí a dobově aktualizuje surrealistický světonázor, poskytuje kritiku tehdejší konzumní a masové společnosti a nabízí obrysy surrealistického řešení psychosociální krize. Zároveň tak rozpracovává svou teorii dialektiky intelektu a imaginace a metodologický projekt komplementarity surrealismu, psychoanalýzy a československého strukturalismu.
Knihu k vydání připravil, doprovodil rozsáhlým kritickým komentářem a studií Šimon Wikstrøm Svěrák.

Humanismus je schopnost tvořit; to právě znamená myšlenku „všechnu moc imaginaci!“. Nepředstavuje moc ve starém smyslu toho slova: je to moc přítomná, která nemá nic společného s tím humanismem, který je většinou připraven udusit básníka. Vratislav Effenberger

Ústředním tématem Ctihodného města je ctnostný režim, politický řád, jehož hlavní zásadou je vytváření dokonalosti člověka prostřednictvím ctnosti. Al­Fárábí chápe společenské nebo politické vědy jako prostředek ke zkoumání člověka v té míře, v jaké se liší od ostatních živých bytostí i od bytostí božských. Snaží se porozumět jeho specifické povaze, jež vytváří jeho dokonalost, a způsobu, jakým ji může dosáhnout. Na rozdíl od jiných živočichů se člověk nestává dokonalým jen díky přírodním principům, jež v sobě má, a na rozdíl od bytostí božích není dokonalý odjakživa, ale musí své dokonalosti dosáhnout prostřednictvím činností, vycházejících z rozumového chápání, z úvah a volby mezi různými alternativami, jež mu jeho rozum předkládá. Společnost rozděluje al­Fárábí do dvou skupin: dokonalou (kámila) a nedokonalou (náqisa). Město považuje za nejmenší společnost, jež je schopna zabezpečit štěstí svým jednotlivcům, a ideální město je takové, v němž lidé vzájemně spolupracují na dosažení štěstí stejně tak jako společenství (umma) a osídlení (macmúra). Dokonalé společenství je takové, v němž lidé usilují o dosažení štěstí, a dokonalé osídlení je takové, v němž lidé usilují o dosažení štěstí.

Antisemitismus viděl Adorno jako ústřední pojivo radikálních pravicových hnutí poválečné německé společnosti, které spojovaly různé proudy militantního a excesivního nacionalismu. Upozorňoval na problém tzv. poloveřejné šeptandy, „fámy o Židech“, jež má až reklamní charakter, pomocí níž se šiřitel stylizuje do role oběti. Za hnací síly takového jednání považoval antiintelektualismus a konformismus, které podle něj sdílejí identickou strukturu s rasismem. Na druhou stranu Adorno varoval před idealizací Židů a židovství, neboť takový postoj má v boji proti antisemitismu opačný efekt.
Tyto myšlenky proslovil Adorno na podzim roku 1962 na konferenci německé Koordinační rady spolků pro křesťansko-židovskou spolupráci, na níž hovořil o boji proti antisemitismu. Český překlad je pořízen z německého vydání přednášky Zur Bekämpfundges Antisemitismus heute, která vyšla v roce 2024 v nakladatelství Suhrkamp. I když doslovný český překlad Adornovy přednášky zní „K potírání dnešního antisemitismu“ po dohodě s Adornovým archivem jsme z názvu vypustili slovo dnešního, jelikož by to mohlo být vzhledem k současné situaci pro čtenáře zavádějící.
Text přednášky je transkripcí z dochovaného zvukového záznamu. Adorno se převodu své řeči do knižní podoby vyhýbal, vědom si toho, že ústní projev má svá specifika, jimiž se liší od projevu písemného. Přesto nakonec s převedením svých slov do textové podoby souhlasil, rámcově editoval a napsal k textové verzi krátký komentář, který je otištěn v úvodu této knihy. Charakteristické rysy vlastní ústnímu projevu, určitá kostrbatost, přerývanost, atp., byly v německém knižním vydání ponechány, a i my jsme se v zájmu zachování autenticity rozhodli je v českém překladu ponechat.
Doslov ke knize napsal známý německý literární kritik a mecenáš Jan Philipp Reemtsma, jenž mimo jiné poukazuje na význam Adornových myšlenek pro naši současnost.