Kniha Zubama po skle je obsažným výborem z literární tvorby Filipa Topola. Představuje ji v jejích příznačných tematických i stylových polohách a zahrnuje prozaické, básnické a písňové texty, které autor, spjatý s prostředím nezávislé kultury a pražského undergroundu, psal od konce sedmdesátých let do počátku nového tisíciletí. Texty, v nichž se nám Filip Topol kromě jiného „živě zapisuje do paměti jako navždy bezostyšně mladý, nehorázně talentovaný a bezstarostně drzý básník – ‚božský rošťák‘“, doprovází řada i dosud nepublikovaných fotografií, reprodukcí autorových výtvarných prací, dalších archivních pramenů i faktografické údaje a doslov, poukazující k některým kontextům a otevírající možné interpretace. Svazek především nabízí živý čtenářský zážitek a s tím podněcuje k hlubší reflexi Topolova díla.
Názvy oddílů knihy – I. Připadá mi to děsný, II. Vylíčím událost románovou formou, III. Mám určitý představy, IV. To vše je pravda, tak jak jsem ji tehdy viděl, V. Chtěl bych tě nějak potěšit, VI. Jsi mocný ve své svobodě a osamělosti – rezonují s podstatnými asociacemi, tématy a motivy, které našly u Filipa Topola výraz na půdorysu intenzivně prožívané skutečnosti, ironické (sebe)reflexe i jedinečné tvůrčí citlivosti.
Knihu k vydání připravila Edita Onuferová a graficky upravila Josefina Karlíková.

Anotace
Obyčejný život v české předválečné vsi, kontakty s ruskou uměleckou avantgardou nebo setkávání s kamarády výtvarníky v hospodách, ateliérech a na výstavách. Poutavě zaznamenané osobní příběhy v kontextu dobových událostí od padesátých do devadesátých let 20. století s mnoha barevnými ilustracemi.

Ve svých autobiografických povídkách se Josef Císařovský nejprve vrací do dětství, do obce Houstoň vedle Lidic, kde se narodil a vyrůstal. Jeho babička vlastnila a obhospodařovala místní hospodu, která byla vedle kostela ústředním místem setkávání a domlouvaly se zde mnohé společné i osobních záležitosti, předávaly se informace a vyprávěly historky. Bylo to inspirující místo, které odráželo tradiční svět vesnice s jeho intenzivně pospolitým životem, jež Josef Císařovský zachytil a dnešnímu čtenáři zprostředkoval.
Druhý tematický blok knihy reflektuje Císařovského poválečný studijní pobyt v pozdněstalinistickém sovětském Rusku. Dotýká se zde mnoha realit života v tehdejší Moskvě a Leningradu, ale cenné jsou zejména vzpomínky na přeživší zbytky ruské avantgardy, s nimiž se tehdy spřátelil.
Císařovský dále reflektuje i situaci českých výtvarníků v padesátých a šedesátých letech 20. století, výstavy a salóny, které z pozice historika umění organizoval, ale i zákazy, vztažené režimem na část výtvarné scény v souvislosti s normalizací. Popisuje rovněž výjezdy na výstavy za železnou oponu, v době, kdy to ještě bylo možné, a pak z let devadesátých, to už mohl svobodně navštěvovat své kolegy výtvarníky-exulanty v jejich zahraničních ateliérech a vést s nimi rozhovory.

Josef Císařovský /1926-2016/ byl český historik umění a zároveň aktivní výtvarník. Vydal několik uměnovědných knih, mimo jiné monografii sochaře Oty Guttfreunda, malířů Maxe Švabinského a Bohdana Kopeckého, nebo architekta Jiřího Krohy. Po podpisu Charty 77 mu však byla znemožněna publikační aktivita. V jeho pozůstalosti je kromě nevydaných kunsthistorických studií také řada textů, které mají memoárový rozměr.

H. J. Schädlich (1935) vypráví příběh pětadevadesátiletého bostonského emeritního profesora botaniky Fjodora Kokoschkina, jenž podnikne v srpnu 2005, provázen svým mladším pražským přítelem Hlaváčkem, cestu do Prahy, Berlína a Petrohradu, která pro něj ovšem neznamená pouhý turistický podnik, nýbrž něco podstatnějšího: setkání s vlastní minulostí i minulostí kontinentu. V Petrohradě r. 1918 zavraždili bolševici jeho otce, ministra Kerenského vlády, a Kokoschkin s matkou uprchl do Evropy – od r. 1922 žil v Berlíně, 1933 utekl před Hitlerem do Prahy, 1934 se definitivně usadil v USA. Prahu zase navštívil až v srpnu 1968, avšak těsně před 21. srpnem se náhle rozhodl odjet do Vídně. Gravitačním středem Kokoschkinovy cesty je Rusko: jako jeho osobní zkušenost i problém, ale především, jako věčný kulturní a geopolitický problém pro Evropu a ostatní svět. V Petrohradě Kokoschkin vydrží jen dva dny, pokus o smíření s minulostí (či přítomností?) ruského světa se nezdařil. – Tyto historické události jsou proloženy 5 kapitolami z Kokoschkinovy zpáteční cesty z Evropy do USA, které prezentují s ironickým odstupem rozhovory, částečně i osudy pasažérů na obří luxusní výletní lodi.