Životopisná kniha Josef Koudelka: Next se zabývá životní cestou i pozoruhodnou šíří fotografických zájmů Josefa Koudelky (*1938), dnes jednoho z nejuznávanějších světových fotografů. Jeho práci sleduje od raných fotografií věnovaných divadlu, přes cyklus Cikáni, legendární reportáž Invaze 68, až po osamělost člověka v exilu, devastující vliv člověka na krajinu a fotografie desítek starověkých památek v oblasti Středomoří v cyklu Ruins. Kniha vznikla na základě stovek hodin rozhovorů s Josefem Koudelkou během necelých deseti let i rozmluv s jeho přáteli, rodinnými příslušníky a spolupracovníky z celého světa. Je neobyčejně čtivým životopisem, který umožňuje lépe pochopit osobnost fotografa známého svou uzavřeností. Autorce se podařilo jedinečným způsobem zachytit historii Koudelkova života a práce. Kniha, přeložená z původního amerického vydání nakladatelství Aperture, je ilustrována 281 fotografiemi, včetně mnoha civilních fotografií z Koudelkova života, jakož i klíčových ukázek z jeho díla od padesátých let do současnosti. Josef Koudelka text českého překladu knihy pečlivě přehlédl a autorizoval.

Dílo dosud roztroušené po časopisech a novinách, 23 rozhovorů (doplněných o 170 fotografií), které PZ poskytl médiím v uplynulých třiceti letech. Nerad hovořil o sobě, spíše se snažil zprostředkovat vlastní vnímání, jakési vnitřní obrazy, té části uměleckého projevu, která jím momentálně prostupovala, ať už to byla hudba, poezie, výtvarné umění. Svými odpověďmi nabízel klíč k branám svého světa a náznak možného interpretačního návodu, který může vést k porozumění jeho dílu.

Sám to v jednom rozhovoru komentoval slovy: Nebudu se vzdalovat od svejch vnitřních zásad, to znamená, že ti nebudu odpovídat na otázky jak žiju, nebudu příliš popisovat místa, kde žiju nebo kde jsem žil, jistý věci jsou pro mě příliš obnažující a držím je v sobě. Používám je třeba ve svým psaní, ale ne při rozhovoru, kterej se potom objeví na nějakejch stránkách. Nelze tedy vždy na otázky očekávat jednoznačné odpovědi. Imaginativními replikami ale Zajíček paradoxně povyšuje publicistický žánr, kam rozhovor spadá, do kategorie krásné literatury a rozšiřuje tak v podstatě svou vlastní literární práci.
Pavel Zajíček (1951) nepatří pouze k ústředním postavám českého hudebního undergroundu, (v roce 1973 založil experimentální hudební skupinu DG 307, podílel se na textech i vystoupeních Plastic People of the Universe), je rovněž svébytný výtvarník a originální literát. Jeho básnické sbírky vycházely v samizdatu ve vlastní, originální grafické úpravě, po roce 1989 pak v nakladatelstvích Torst, Vetus Via, Maťa a Pulchra. Dohromady je možné napočítat více než deset titulů.
Společným znakem celé Zajíčkovy tvorby je reflexe aktuálního stavu jeho světa vnitřního i vnějšího, jakoby náhodně vybraná, ale současně přesně vymezená fragmentárnost vněmů. Jde o jakési niterné útržky a úlomky reality, které však jako ostré střípky řezavě upozorňují na nebezpečí existenciální pasti, do níž může člověk spadnout, začne-li provádět kompromisy sám se sebou a se svým okolím.
Podobně jako Jiří Kolář nebo Jan Hanč používá i Zajíček krátké a často pseudodeníkové záznamy, okamžiky vytržené z proudu času, z nichž si však celistvý příběh musí uspořádat čtenář sám ve své imaginaci. O to je tato forma výpovědi naléhavější, barvitější a hlubší než běžně psaná próza.
Zajíček totiž nenabízí pasivní čtení povrchně pojatých podnětů, obsahů, jde hlouběji, za běžně vnímanou realitu. Přitom čtenáře vybízí k myšlenkovému dobrodružství v podobě odlišného pohledu na automaticky, konformně či nezbytně nutně přijímaný svět kolem nás, jenž ale ruší vnitřní svobodu jedince a člověka proměňuje v dobře zaběhnutý lidský stroj.
Zajíčkovo psaní je v současném českém literárním a básnickém prostředí nejen unikátní svou jazykovou originalitou, ale především jako každá opravdová literatura podává svědectví o duši citlivého člověka, který, vědom si své jedinečnosti a vnitřního bohatství, nechce ani za cenu existenční nejistoty rezignovat před světem, i když se s jeho podobou a zavedenými pravidly úplně neztotožňuje. Imaginace, jež v podobě slov značí Zajíčkovy verše, se ve stejné míře promítá i v jeho výpovědích, které o své práci poskytl v rozhovorech.

Vzpomínková kniha Petrušky Šustrové přináší osobní svědectví o událostech, o nichž je někdy těžké mluvit a ještě těžší si je lze dnes představit: Výslechy na Státní bezpečnosti, neustálá šikana, konspirace, vězení, ale také zákulisí českého disentu a vlastní každodenní život plný strastí, ale i humoru a radosti.
Autorka popisuje své studentské politické aktivity v roce 1968, následné zatčení a obvinění z podvracení republiky za práci v Hnutí revoluční mládeže. Líčí také například činnost Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných i své porevoluční angažmá při prověřování příslušníků Státní bezpečnosti a přípravě lustračního zákona. Nechává rovněž nahlédnout do svého osobního života a popisuje vývoj svých názorů. Kniha nám tak vykresluje určitý obraz doby, ale i portréty autorčiných blízkých přátel, mezi něž patřili například Václav a Olga Havlovi, Dana Němcová, Václav Malý, Petr Uhl a Anna Šabatová, Jiří Daníček, Václav a Kamila Bendovi, Jiří Dienstbier, ale rovněž lidí z oblasti nezávislé kultury jako Ivan Martin Jirous, Vlastimil Třešňák nebo Pavel Zajíček.
Některé „příběhy“ jsou známé a člověk je mohl číst v memoárových knihách jiných autorů (například v Obrazu doby Bobeše Rösslera či Pravdivém příběhu Plastic People Ivana Martina Jirouse). Tyto knihy se však většinou soustředí na 70. léta, zatímco Petruška Šustrová se pečlivě věnuje i 80. létům, která ještě zdaleka nejsou pamětnicky tak dobře zmapována. Její zpráva o „bojích“ a „diskuzích“ v Chartě a ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, stejně jako informace o průběhu prověrek pracovníků ministerstva vnitra, rozvědky a justice, přinášejí zajímavý pohled zúčastněné osoby na významné historické události.
Své vzpomínky napsala Petruška Šustrová bez patosu, živým jazykem s citem pro detail. Člověk má pocit, že nečte skutečný příběh, ale dobrodružnou literaturu, a chce vědět, jak to bude dál.