Překladatelka z francouzštiny vzpomíná na svého manžela, básníka Ladislava Dvořáka a své celoživotní přátele Václava a Olgu Havlovi, Jana Zábranu, Emanuela Fryntu, Jiřího Koláře, Josefa Hiršala aj.
Vzpomínky autorka nejprve vyprávěla a na základě zvukového záznamu posléze v průběhu několika let přepisovala a upravovala do podoby, již autorizovala krátce před svou smrtí.

V knize zachytila své dětství a mládí, prožité v pražských Holešovicích, vysokoškolská studia na Filosofické fakultě University Karlovy, nedobrovolně přerušená po komunistickém puči, zakládání rodiny a společný život s básníkem a spisovatelem Ladislavem Dvořákem, svůj nejbližší přátelský vztah s Annou Hrubínovou (provdanou Beranovou), který ukončila tragická smrt přítelkyně, přibývající překladatelské příležitosti v průběhu šedesátých let či svou účast na samizdatu v letech tzv. normalizace. Paměti Věry Dvořákové poskytují vhled do pražského literárního prostředí od padesátých let minulého století, totiž do té jeho enklávy, která tvořila dech a nerv literárního života svazovaného a dušeného totalitní mocí.

Cennou součástí knihy jsou četné pasáže o přátelstvích a literárních kontaktech, kromě jiných s Emanuelem Fryntou, Petrem Koptou, Miloslavem Žilinou, Janem Zábranou, Františkem Jungwirthem, Jiřím Kolářem, Josefem Hiršalem, Zdeňkem Urbánkem, Václavem Černým, Bedřichem Fučíkem, Jindřichem Chalupeckým, Josefem Vohryzkem, Olgou a Vladimírem Kafkovými, Josefem a Jiřinou Topolovými, Olgou a Václavem Havlovými či Františkem a Helenou Černými.

Kniha také uveřejňuje na bezmála třiceti stranách bibliografický soupis autorčiných překladů a původních textů. Ty poprvé soustavně mapují rozsah zprostředkující práce Věry Dvořákové na poli francouzské literární kultury.

Kniha zahrnuje vzájemnou korespondenci mezi Jaromírem Šavrdou a jeho manželkou Dolores z let 1978-1984, kdy byl Jaromír opakovaně vězněn za vydávání a rozšiřování samizdatové literatury.

Dopisy představují dva jedince spojené neokoralým milostným vztahem, ale už i podstatnou životní zkušeností. Zachycují snahu o uchování svobody slova, současně obavy z cenzury, která by mohla zprávu pro toho druhého zadržet. Odhalují strasti, jimž museli manželé, občansky aktivní jedinci, za normalizace čelit. V čase internace se Jaromíru Šavrdovi stávají manželčiny listy jediným kontaktem s vnějším okolím. Omezený prostor vazební věznice, vězeňských nemocnic i vězení proměňují stránky dopisů, plochu korespondenčních lístků a pohlednic ve virtuální svět, v němž mohou manželé prožívat – byť od sebe odděleni – pocity spříznění, okamžiky blízkosti, milosti. Současně umožňují poznávat tíhu osamění a nesnadnost vzdorovat psychickým zkouškám a nervové zátěži související s odloučením. Ve vězení se tak vlastně ocitají oba, i když v případě Dolores nejde o státní nápravné zařízení, ale o dlouhodobý intenzivní pocit osobní nesvobody.

Vzpomínky Alžběty Sommerové Lefkovitsové zachycují poslední válečné roky 1944-1945, v nichž byla autorka se svými nejbližšími stižena rasovou persekucí kvůli svému židovskému původu. Do podzimu 1944 žila rodina v Prešově poměrně chráněna díky tomu, že paní Lefkovitsová byla povoláním lékárnice, a spadala tak do kategorie tzv. hospodářsky důležitých Židů. Po potlačení Slovenského národního povstání bylo vše rázem jinak.

Autorka začala zaznamenávat své zážitky až na popud svých dospívajících vnuků v roce 1986 a nejdříve je rozšířila jen mezi své přátele a známé, k prvnímu vydání došlo v roce 1994 ve Švýcarsku. Vzpomínky velmi hutným a přesným způsobem mapují život jedné rodiny na slovensko-maďarském území, popisují snahy o záchranu dětí a jejich ukrývání, rodinné poměry, osudy jednotlivých členů rodiny, pak zatčení a transport, život v koncentračním táboře Ravensbrück a poté přesun do Bergen-Belsenu a osvobození. Výrazným jejich znakem je úspornost a všude patrná snaha o přesnost.

Kniha je doplněna o bohatý doprovodný obrazový materiál z archivu londýnského válečného muzea, o časovou tabulku zaznamenávající poválečné osudy a předmluvu pro české vydání, kterou napsal autorčin syn Ivan Lefkovits.