Strhující románový příběh připomíná soubor vzájemné korespondence Jana Konůpka a Marie Dadákové z let 1915 a 1916. Autentický text z období 1. světové války, není jen unikátním dobovým dokumentem s množstvím historicky zajímavých informací ze společenského, kulturního a politického života, svým rozsahem, záběrem a kultivovaností jazyka jde bezesporu o literární skvost, jakých se už v současné době mnoho nenachází.

Známý symbolista a jeden ze zakladatelů českého literárního a výtvarného sdružení Sursum Jan Konůpek odpověděl v červnu 1915 na inzerát Marie Dadákové, která hledala „muže vysoké kultury ducha, milujícího přírodu a umění“. Od té doby si téměř rok a půl každý den psali. Podstata jejich dopisů je sice milostná, ale nevyplývá z obsahu prvoplánově. Naopak, velmi zřetelně se zde odrážejí jejich názory na knihy, které četli, dojmy z výstav výtvarného umění, psali si o divadle, o filmech, komentovali společenské události a politické poměry v zemi, jež byla necelý rok ve válce. Obsah korespondence tak přerůstá z ryze soukromé sféry do oblasti veřejné, společensko-kritické.

I když měl Jan Konůpek v roce 1915 za sebou již poměrně bohaté zkušenosti v oblasti výtvarného umění a byl u mnoha podstatných událostí v oboru (spoluzaložil například grafickou revui Veraikon, sdružení Sursum, nebo družstvo Artěl, byl ale i členem spolku Mánes) nebyl v té době stále tolik veřejně znám. Se skupinou Sursum měli pouhé dvě výstavy a symbolismus stále více zastiňovaly nastupující avantgardní směry, kubismus a futurismus. Marie Dadáková z Milovic na severní Moravě byla dcerou redaktora časopisu Hospodář, vzdělaná mladá žena, která, jak vidno z jejího inzerátu, byla na svou dobu i velmi emancipovaná a odvážná.

Z jejich korespondence vyvěrá radost, že vzájemně našli spřízněnou duši, mají podobné zájmy a názory. Přestávají si psát v polovině roku 1916, kdy Jan Konůpek požádal Mariiny rodiče o její ruku a následně se vzali.

Ulice jsou plné nejrůznějších existencí, od umělců všeho druhu po zkrachovalce, všude plno tvrdých drog, vybydlených baráků, ilegálních nočních klubů, galerií a alternativní kultury. Život je vzrušující, inspirativní, ale také nebezpečný. Takový New York Pavel Sojka zachytil ve svých fotografiích a vzpomínkách.

Memoárový text fotografa Pavla Sojky (spoluautora publikace Punk je mrtvý – a kdo ne, Pulchra, 2016), který prožil čtvrt století na dolním Manhattanu v New Yorku, je vlastně zápisníkem muže, jenž se ve velmi mladém věku rozhodl emigrovat z komunistické Prahy let sedmdesátých do amerického New Yorku. Zde začíná nový život od nuly. Usazuje se ve známé čtvrti kreativců jménem Abecední Město, kde se zdá být téměř všechno možné. Sojka začíná hodně fotit a kreslit, spolupracuje s Bobem Krčilem, stává se součástí punkové komunity, léta žije ve známém hotelu Chelsea. Často se sám ocitá na hranici zákona.
Obrazovým (v knize je cca 90 fotografií) i slovním záznamem svých zážitků zprostředkovává Pavel Sojka New York, který už dávno neexistuje. Kdysi opovrhovaná místa se dnes proměnila v nejluxusnější oblasti. Svobodná atmosféra byla zahalena pachem snobství. Kniha Pavla Sojky ale není primárně o proměnách jednoho místa, byť světově proslulého. Jde o výpověď muže, který se rozhodl žít ve svobodné zemi se všemi důsledky, které takový životní krok do neznáma přináší. Nyní rekapituluje a srovnává – Prahu a New York 80. let, tady a tam. Jako appendix totiž připojil i text o svém pobytu v Praze před emigrací.

Dokumentární román o poměrech v ženských a mužských věznicích Československé socialistické republiky v 80. letech 20. století.

Knihu Eduarda Vacka Občanský průkaz prosím, je beletrizované svědectví o vězeňském systému reálného socialismu. Na pozadí osobního příběhu autora a některých jeho spoluvězňů se objevuje kritická analýza prostředků nápravy kriminálních osob, ale současně také i odpůrců totalitního režimu v Československu osmdesátých let 20. století. Autor dává nahlédnout do systému ostrahy, který započíná na hranicích státu, pokračuje zdmi věznice a končí v separaci, úplným omezením všech svobod, omezením pohybu, snížením dávek potravin a technickými opatřeními, která mají znepříjemnit i odpočinek. Další rovinu románu tvoří osobní vyprávění odsouzenců, včetně žen, s nimiž se autor potkával na vycházkovém dvoře věznice. Z jednotlivých příběhů, z nichž je spleten děj knihy, je patrné, že mnoho osob je ve vězení nejen kvůli svému osobnímu selhání, ale v důsledku selhání státu či jejich nejbližšího okolí a činů, za něž byli jako pachatelé odsouzeni, se dopustili jako posledního článku řetězu předcházejících událostí, v zásadě ze zoufalství. V kontextu všeobecně známé a již publikované vězeňské literatury je Vackova kniha cenným dokumentem nejen pro její samotné literární zpracování, ale především proto, že textů o československých socialistických věznicích v osmdesátých let je jen velmi málo.