Deníkové dílo filmového režiséra a scenáristy Pavla Juráčka vychází v úplnosti ve čtyřech rozsáhlých svazcích v nakladatelství Torst. Zahrnuje léta 1948–1989 a ve své detailnosti a přesnosti popisů je nejen cenným svědectvím o jedné mimořádně podnětné tvůrčí osobnosti, ale poskytuje i neocenitelný vhled do života české společnosti v daných čtyřiceti letech. Čtvrtý svazek deníku zahrnuje léta 1974–1989 a je ze všech svazků nejfragmentárnější.
Zatímco předchozí svazky obsahovaly zejména texty z dochovaných vázaných deníkových sešitů, zde bylo třeba edičně vycházet z mnoha porůznu roztroušených skicáků, bloků, záznamníků, jednotlivých listů papíru, strojopisů a dopisů.
Svazek zachycuje dobu, v níž byl Juráčkův profesní život rozbit, kdy již ani svůj deník nevedl soustavně a kdy řadu let prožil v exilu v Německé spolkové republice, aby se nakonec v roce 1983 vrátil prožít posledních šest let svého života do vlasti. O tomto pohnutém, složitém a tragickém období Juráčkova života vypovídá přítomný svazek. Doplněn je množstvím faksimilí, dokumentů a rozsáhlým jmenným rejstříkem. Uzavírá ho doslov historika Petra Blažka. Svazek uspořádala, k vydání připravila a edičně komentovala Marie Kratochvílová.

Sebrané texty Evy Švankmajerové obsažené v této knize jsou žánrově různorodé: vzpomínky z dětství, zápisy snů, svébytné, v řadě ohledů sociokritické esejisticko-beletristické statě, texty na pomezí básně v próze a povídky, drobné dramatické útvary — miniatury filmových scénářů či divadelních skečů, odpovědi na surrealistické ankety, autorské příspěvky do kolektivních surrealistických her. Žánrová pestrost však nezakládá obsahovou a významovou roztříštěnost: výraznou jednotící osu tvoří — kromě zřetelného světonázoru surrealistické imaginativní podvratnosti — nezaměnitelný autorčin jazyk, suverénně transponující pokleslé lexikum a stylistické postupy někdejšího „dámského čtiva“ do poloh básnicky provokativních, v nichž zpravidla neoddělitelně slučuje a prolíná své nejsoukromější tematizace (láska, sex, rodinný život, vztahy…) s kritickými komentáři jevů společenských (ženská emancipace, institucionalizovaná výchova, vzdor vůči všem formám represe a stupidity atd.). Texty představují zásadní formální (komentáře) i obsahové paralely k její vlastní tvorbě malířské a básnické: obrazy se vaří, automobily mění tvar jak v nějakém psychedelickém tripu, autorka si ve snu obléká seprané mužské trenýrky a v Papinově hrnci vyváří opotřebované dětské spartakiádní cvičky. Imaginace všežravá / tvořivá / kritická.

Jaderný fyzik František Janouch (* 1931) je bezesporu jednou z nejvýznamnějších osobností českého veřejného a společenského života druhé poloviny 20. století. Vystudoval v Sovětském svazu, byl přítelem jaderného fyzika Andreje Sacharova. Pracoval ve výzkumném ústavu jaderné fyziky v Řeži u Prahy. Po roce 1968 se stal ve své vlasti personou non grata, byl zbaven možnosti pracovat ve svém oboru a byl pronásledován. Od dětství byl blízkým přítelem Františka Kriegla, který v srpnu 1968 jako jediný člen československé delegace ÚV KSČ v Moskvě odmítl podepsat tzv. moskevský protokol. Na začátku 70. let odešel František Janouch do exilu, usadil se se dvou ženou Adou Kolmanovou a dětmi Kateřinou (spisovatelkou) a Erikem (architektem) ve Švédsku. Tam založil Nadaci Charty 77, která významně přispěla k obnově svobody a demokracie v naší zemi. Po roce 1989 nadace vyvíjí mimořádně záslužnou práci v humanitární oblasti, podílela se mj. na zakoupení Leksellova Gamma nože v nemocnici Na Homolce. František Janouch významně přispěl k udělení Nobelovy ceny za literaturu Jaroslavu Seifertovi. Napsal a editoval řadu cenných knih a vydal několik svazků své koredpondence (s Václavem Havlem, Ludvíkem Vaculíkem, Františkem Krieglem, Jiřím Pelikánem). Rozsáhlou knihu pamětí Nikdy jsem se nenudil s ním připravila k vydání a ediční poznámkou a jmenným rejstříkem opatřila Milena Vojtková. Kniha vychází s cennou fotografickou přílohou v koedici s Nadací Charty 77.