Tváře ve stínu Zdeňka Kalisty, jak vyšly ve svém prvním vydání na sklonku šedesátých let, patřily k nejhodnotnějším českým knihám vzpomínkových medailonů významných literárních osobností. Kalista jemným, detailním a klidným stylem podal portréty básníků a spisovatelů ze začátku dvacátých let, jež sám dobře poznal, aby dospěl k jedinečným nadčasově platným portrétům těchto významných osobností, ale i k živému obrazu doby, v níž žily. První vydání představilo pouze osobnosti levicového zaměření (Josefa Horu, Jiřího Weila, Vítězslava Nezvala, Konstantina Biebla, Františka Halase a řadu dalších), jak v tu chvíli ani jinak nebylo možné. V sedmdesátých letech se Kalista rozhodl knihu rozšířit o kapitoly další, představující mezi jinými Josefa Pekaře, Viktora Dyka, Rudolfa Medka, Josefa Knapa, Jana Zahradníčka, Františka Křelinu a další. Jde rozsahem o více než polovinu knihy, dodnes z valné části zcela neznámou. Současné vydání spojuje obě části Tváří ve stínu v jeden celek, jak jej autor zamýšlel. Jde o jedinečný sled portrétů, který ve své úplnosti patří ke klíčovým svazkům české memoárové esejistiky dvacátého století.

Petrohradská autorka Irma Kudrovová po řadu let sbírala materiál ke svému dokumentárnímu dílu, které pojednává o posledním úseku života Mariny Cvetajevové. Skrze osud básnířky, která se kvůli rodině vrátila z emigrace do vlasti, Kudrovová popisuje události a poměry krutého stalinského Sovětského svazu. Přináší tak další svědectví o neblahé minulosti této země, ale hlavně méně známé či dosud neznámé podrobnosti ze života jedné z největších ruských spisovatelek 20. století.

Píše se rok 1939. Cvetajevová podlehla přání svého muže a dcery, aby se vrátila domů. Nedbala varování přátel, kteří ji upozorňovali na tehdejší politickou situaci v zemi. Záhy přišlo rozčarování. Básnířka byla se svou rodinou izolována v osadě Bolševo nedaleko Moskvy a krátce nato byli její muž Sergej Efron a dcera Ariadna zatčeni. Cvetajevová po krátkém nelegálním pobytu v Moskvě odjela s nezletilým synem do evakuace ve vzdálené tatarské Jelabuze, aniž se dozvěděla, že její muž byl zastřelen a dcera poslána do gulagu. Těžce pak snášela válku i životní podmínky v evakuaci. Nenašla zde práci a často i se synem hladověli. Jako emigrantka byla totiž stále pod dohledem tajné policie. Nakonec se v roce 1941 rozhodla ukončit svůj život.
Jméno Mariny Cvetajevové je také pavně ukotveno v českém prostředí. Nejen, že po celá léta u nás vycházely překlady její poezie, ale sama autorka bydlela v letech 1922 - 1925 v Praze a ve Všenorech u Prahy, kde začala psát svou lyrickou poému Krysař.

Marina Ivanovna Cvetajevová (1892-1941), spisovatelka. První dcera ji zemřela hladem, druhou ji zavřeli na osm let do vězení a šest let strávila ve vyhnanství na Sibiři, syn ji padl ve válce, manžela ji popravili jako imperialistického špiona. V beznadějné lidské situaci si sama vzala život. Příběh velké lidské tragedie z dob stalinského Sovětského svazu.

V říjnu 2012 tomu bylo sto let, kdy se Ivan Matoušek narodil, a v září 2014 uplynulo sedmdesát let od okamžiku, kdy v kulometné palbě zemřel. Doba dostatečně dlouhá, aby utišila palčivost životního příběhu a učinila jej vzdálenou historií. To, že se tak dosud nestalo, má několik důvodů. Trvá především živý zájem o osobnost Ivana Matouška z řad jeho francouzských spolubojovníků. O trvalosti tohoto zájmu výmluvně svědčí pocta a společná vzpomínka veteránů u jeho hrobu uspořádaná 30. dubna 1997. Tato akce, organizovaná colonelem Philippem Grardem a Jeanem-Louisem Nougierem, provázená rovněž kontaktem a rozpomínáním korespondenčním, znovu připomněla, co nezemřelo, a oživila mnohé zapomenuté. Stala se posléze i jedním z podnětů, který vedl k Matouškovu druhému povýšení in memoriam v rámci české armády (k 28. 10. 1999).

Sborník s úplným podtitulem Válečná cesta Ivana Matouška, důstojníka československé a francouzské kavalerie, 1939–1944 přináší dokumenty a svědectví blíže osvětlující tři rozhodující události Matouškovy válečné cesty: jeho odchod do Francie, příjezd do Paříže v čele čety provázející generála de Gaulla a smrt v kulometné palbě u břehu řeky Meurthe v Lotrinsku. První událost byla rozpjata do několika měsíců, druhá do jednoho dne, třetí do několika okamžiků osudného odpoledne.

Kusý obraz o útěku z protektorátu, o cestě válečným Polskem, o pobytu v Rumunsku, o plavbě na Blízký východ a posléze do Francie poskytují krátké deníkové zápisy, které si Ivan Matoušek zaznamenával do drobného diáře, jejž nosil s sebou. Tyto kusé záznamy doplňuje celková zpráva, kterou o cestě bronovické skupiny do Francie vypracoval pro potřeby armádního velení velitel skupiny, štábní kapitán policie František Divoký.

Triumfální příjezd do osvobozované Paříže po boku generála de Gaulla přibližuje vzpomínkový text colonela Paula Willinga, jenž na některých místech čerpal ze vzpomínek Jeana-Louise Reussera. Podrobnosti těchto nezapomenutelných chvil nabízejí i vzpomínky dalších členů Matouškovy čety Alberta Altfelda, Pierra Labara a Jeana-Louise Nouguiera.

Přímé svědectví o smrti lieutenanta Matouška přináší text Jeana-Louise Reussera. Důležitým svědectvím je ovšem i dopis Pierra Labara, který při průzkumné a vzápětí záchranné akci čekal u vysílačky.

Předkládané záznamy, vzpomínky a svědectví se vzájemně doplňují a korigují, takže nevyžadují mnoho komentářů. Pro čtenáře nezbytné vysvětlující doplňky dostatečně obstarávají poznámky pod čarou. Připomenuté měsíce, dny a okamžiky vsazuje do rámce Matouškova životopisu přehled životopisných dat, předsazený před zveřejněné dokumenty, a životopisný medailon z pera Ivana Procházky, umístěny na samý závěr publikace.
česky, francouzsky