Kniha představuje Jaromíra Šavrdu (1931-1988), ostravského básníka, prozaika, novináře, vydavatele samizdatové edice Libri prohibiti, disidenta a politického vězně s ohledem na jeho literární práci a občanskou angažovanost v totalitní zemi. Současně zkoumá Šavrdovo postavení v kolektivní a kulturní paměti moderní historie.

Život ostravského literáta a disidenta Jaromíra Šavrdy popisuje Iva Málková nejen s ohledem na jeho peripetie a umělecky plodná období. Z hlediska literárního kontextu nahlíží autorka už do Šavrdova dětství a mládí ve čtyřicátých a padesátých letech dvacátého století, kdy se utvářel jeho vztah k literatuře a vznikaly první rýmované verše. Chronologicky pak přechází k šedesátým letům, kdy Šavrda po úspěchu knihy Půjdeš, nevrátíš se, začíná působit jako svobodný umělec a profesionální spisovatel. Prosazuje se v regionálních i celostátních nakladatelstvích, pracuje jako nakladatelský redaktor a novinář v krajském deníku Nová Svoboda, kde zažije srpen 1968 a dojde ke zvratu v jeho kariéře i myšlení.

Publikační i redakční činnosti Jaromíra Šavrdy už má neoficiální charakter a je soustředěna výhradně na oblast samizdatu. Autorka vychází z archivních materiálů a poprvé předkládá doklady o zázemí samizdatové edice Libri prohibiti, kterou Šavrda založil a vedl. Kniha rovněž rekonstruuje okolnosti spojené se soudy, vazbou a opakovaným vězněním Jaromíra Šavrdy a odhaluje podmínky, v nichž lidé žili v socialistických kriminálech, kde Šavrda nuceně pobýval v létech 1978-1981, respektive 1982-1984. V závěrečných kapitolách knihy Iva Málková analyzuje Šavrdovu tvorbu, která vychází v samizdatu a v exilu, a uvádí ji do kontextu československé oficiální literatury. Představuje Šavrdu také jako usilovného zastánce svobody projevu, který je po návratu z druhého věznění stále pod dozorem StB, přesto nadále opisuje a rozšiřuje své knihy a texty druhých a zapojuje se i do práce československého disentu.

Obsažný, střídmě a přitom velice čtivě napsaný životopis jedné z nejvýznamnějších osobností českého kulturního a společenského života druhé poloviny dvacátého století. Přibližuje detailně Jirousův život od dětství v Humpolci, přes studia v Praze, jeho vztahy s českými výtvarníky v šedesátých letech a soužití s rockovou skupinou The Plastic People of the Universe. Především ale popisuje Jirouse jako strůjce unikátní, na státu nezávislé undergroundové kultury i pozdější mnohaleté věznění a následky, jež mu způsobilo. Životopis navíc v širokém záběru zachycuje dobu, v níž I. M. Jirous žil, a jeho vztahy s řadou významných osobností českého veřejného a kulturního života. Vzniklo tak jedinečné historické panorama doby zobrazené skrze Jirousův život. Kniha zaujme nejen zájemce o moderní české výtvarné umění, rockovou hudbu, literaturu a politickou perzekuci u nás v letech sedmdesátých a osmdesátých, ale každého, kdo chce hlouběji pochopit novodobé dějiny a kulturu naší země. Je doprovázena desítkami unikátních fotografií ze života I. M. Jirouse i dalších osobností a jmenným rejstříkem.

Ve vzpomínkových medailonech Čtrnáctera zastavení načrtává Bedřich Fučík monumentálními tahy životní i básnické portréty svých milovaných autorů – v jednotlivých osudových zastaveních zachycuje, jak se s nimi životně sblížil a jak jejich dílo zanechalo v jeho životě nesmazatelnou stopu. Vrcholí zde jeho úsilí o syntézu života a umění i snaha bezvýhradně sloužit všem hodnotám v české literatuře bez ohledu na literární programy i ideologické postoje. Stojí tak zde vedle sebe nedílně Šalda, Březina, J. Florian, Deml, Nezval, Halas, Čep, Holan, Zahradníček a další, ač si byli zdánlivě životně i umělecky vzdáleni, a Bedřich Fučík usiluje o to, aby se z étosu a melosu života a díla svých velkých vzorů i souputníků dopátral nejen životní podstaty jejich tvorby básnické, ale zároveň směřování a smyslu českého národního osudu, jeho velikosti, malosti i tragiky.

Vydání je připraveno podle edice Vladimíra Binara z roku 1992 (Praha, Melantrich/Arkýř; jako spolueditor je v knize uveden M. Trávníček) s přihlédnutím k poslednímu, 6. samizdatovému vydání z roku 1987 (Praha, VBF, Dílo Bedřicha Fučíka, sv. 5).