Jedná se o kritickou edici legendy o sv. Vintířovi (Vita s. Guntheri), která byla sepsána v břevnovském klášteře v polovině 13. století za účelem Vintířovy kanonizace. Durynský šlechtic Vintíř byl vlivným diplomatem ve službách otonských a sálských císařů v první polovině 11. století. V Bavorsku založil benediktinské proboštství v Rinchnachu, odkud řídil kolonizaci pohraničního hvozdu. Krátce před smrtí odešel do poustevny na české straně Šumavy na Dobré vodě, kde 9. října 1045 zemřel. Byl pohřben v klášteře na Břevnově, kde ho uctívali jako světce. Vita s. Guntheri sice není nejstarším pramenem k životu sv. Vintíře, ale je nejdůležitějším svědectvím o jeho břevnovském kultu. Dochovala se jen v jediném středověkém rukopise z osmdesátých let 14. století, nicméně raně novověké edice legendy obsahují její poněkud odlišné znění, které pochází z dnes již ztracených rukopisů. Proto je v této nové edici srovnáno rukopisné znění s textem těchto starobylých edic. K originálnímu latinskému textu je zrcadlově připojen moderní český překlad, který – jako první vůbec – obsahuje také Vintířovy zázraky. Edice je doplněna o dvojjazyčnou (českou a německou) obsáhlou studii o Vintířovi a jeho kultu, a o rukopisném a edičním dochování textu legendy. Připojen je seznam pramenů a literatury, jakož i jmenný a místní rejstřík.

Marie Rút Křížková (* 1936) se vedle vydávání díla Jiřího Ortena edičně zabývala tvorbou dětí v terezínském ghettu, vedla rozhovory s teologem Josefem Zvěřinou, edičně připravovala knihu pamětí Miloslavy Holubové, napsala dějiny salesiánů v českých zemích, zpracovala korespondenci Jiřího Lederera a věnovala se řadě dalších témat. Její závěrečnou prací jsou vzpomínky s názvem Slyšet a odpovídat, které nejen shrnují všechna tato témata, ale v dialogu se spoluautorkou knihy Šárkou Grauovou a na více než stovce zcela unikátních fotografií je rozšiřují o působivý obraz dětství a mládí ve 30., 40. a 50. letech, o popis kulturního života v Liberci v letech šedesátých, o záznam osobní cesty k židovství a křesťanství a zejména o jedinečné svědectví o životě v normalizačním Československu, zvláště o Chartě 77, jíž byla M. R. Křížková jednou z mluvčích. Kniha působivě kombinuje texty vzpomínkové, esejistické, publicistické, dokumentární a dialogické, které spolu s fotografiemi vytvářejí čtivý celek, vypovídající nejen o autorčině pohnuté životní cestě a práci, ale i o celé jedné epoše života v naší zemi

První tištěné vydání knihy vzpomínek na Jiřího Weila, kterou Jaroslava Vondráčková (1894–1986) napsala v roce 1970. Ve strojopisné edici Kvart ji v roce 1979 vydal Jan Vladislav. S Jiřím Weilem pojilo Jaroslavu Vondráčkovou blízké přátelství, které jí umožnilo vidět osud této mimořádné osobnosti české literatury opravdu zevnitř a s hlubokým porozuměním. Ve své memoárové próze se stala jedinečnou kronikářkou české avantgardy a moderní české literatury a kultury vůbec. V životopisném vyprávění cituje množství dokumentů a soukromých dopisů, které čtenářům přibližují Jiřího Weila v autentické podobě. Kniha vychází doplněna doslovem, životopisným kalendáriem Jiřího Weila a množstvím unikátních fotografií. Jaroslava Vondráčková vystudovala v Praze Vyšší dívčí školu, poté studovala na lyceu v Gmundenu a maturovala v Linci. Textilní výtvarnictví a návrhářství studovala v Mnichově, Paříži a Berlíně. V roce 1923 zřídila tkalcovskou dílnu v Nové Pace. V letech 1926–48 vedla textilní ateliér pro zařizování bytů, spolupracovala s Bauhausem a v letech 1927–29 byla ředitelkou Artělu. Za války spolupracovala s odbojovou skupinou V boj. Po roce 1945 pracovala v ÚLUVu, Textilní tvorbě a v Českém fondu výtvarného umění. Je autorkou tří vzpomínkových knih, z nichž dosud vyšla tiskem péčí editorky Marie Jiráskové ve dvou vydáních jen jediná: Kolem Mileny Jesenské (Torst 1991, 2014).