Dětství a mládí ve střední Evropě, když tato střední Evropa po 2. světové válce přepisovala své politické a kulturní obrysy: Ilma Rakusa sleduje ve svých vzpomínkách malé děvčátko, dceru slovinského otce a maďarské matky, po jejích životních cestách ze slovenského maloměsta přes Budapešť, Lublaň, Terst až do Curychu – a odtamtud dále na Východ a na Západ, do Leningradu/Petěrburku a do Paříže.
Všude se cítí jako cizinka, nikam nepatří, svou vlast najde v hudbě, ve hře na klavír, a po objevení Dostojevského, v literatuře. Doma se cítí ale také v cestování, v pohybu. Moře moří je mnohem víc než jen převyprávění dětství
a mládí. Zaklíná se tím, co z míst a pohybů zůstává: tóny a zvuky, barvy a nálady, jednotlivé scény a záblesky.
Ilma Rakusa se ke svým raným létům vrací zcela bez sentimentality, ale i bez horlivosti vyznání, zato s velkou exaktností v nejobtížnějším aspektu vzpomínek: v popisech atmosféry, které podává stručně a precizně. V její vzpomínkové knize tak vyvstávají 50. a 60. léta 20. století prizmatem pohledu neobvyklé autorky, která jako málokdo žije mezi různými kulturami.

Petr Uhl (* 1941), strojní inženýr, disident, vězeň svědomí, poslanec, novinář a v neposlední řadě manžel a otec se v obsáhlém rozhovoru se Zdenkem Pavelkou vrací do dětství, prožívaného v Praze a Janských Lázních, vzpomíná na své rodiče, školy a raná i pozdnější šedesátá léta uprostřed studentského dění, na hojné rozhlížení po světě za hranicemi, když to režim umožnil, i seznamování se s radikální evropskou levicí, zejména francouzskou. Bez hořkosti přibližuje své dva dlouhé pobyty v českých věznicích, aktivity kolem založení Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných i dobu po listopadových změnách v roce 1989, kterou nehodnotí nijak laskavě. Už letmý pohled do textu nenechá nikoho na pochybách, že Petr Uhl je člověk veskrze politický a svět i jeho obyvatele poměřuje přísně a nekompromisně metrem svých levicových idejí, které nezviklala ani drsná léta reálného socialismu, jež nemilosrdně trestala jeho neoblomnou zásadovost, urputnou snahu po zlepšování společnosti a osobní statečnost.

Obsáhlé paměti dramatika, prozaika, básníka a politika Milana Uhdeho jsou mimořádně cenným svědectvím o české a moravské kultuře a společnosti celé druhé poloviny 20. století. Jsou spojeny s Brnem, autorovým městem, a s jeho literárním a divadelním životem. Milan Uhde je ve svých vzpomínkách detailně přesný, vypovídá o svém dětství a rodinném zázemí, o svých studiích a literární tvorbě, podává jedinečný vhled do redakčního života časopisu Host do domu a zachycuje svou spolupráci s divadlem. Důležitou částí knihy je líčení tíživých let normalizačních a činnosti zakázaných spisovatelů v té době. Autor pojednává též o svém působení v české politice v devadesátých letech. Kniha je svým stylem, vysokou literární hodnotou a současně i upřímností a otevřeností mimořádná, patří k nejcennějším memoárovým svědectvím napsaným u nás v posledních dvaceti letech.