Název debutní sbírky Tomáše Tomáška vyznačuje dvojí pohyb, dvojí způsob vzniku hornin, a to usazováním a vyvřením. Tento základní obraz – v jedné, druhé, či obou složkách pohybu – prostupuje komplementárně jak motivickou, tak stylovou stránkou této poezie.

Děje (slovesa) jsou tu na jedné straně substancializovány („v prosátém světle / zajíkavý / ptačí zpěv // na vrcholu / osamělé místo / modliteb“), matérie slov tuhne. Na druhé straně získávají výpovědi na dynamičnosti vyráženými krátkými, často jednoslovnými verši s apelativním obsahem, užitím paralelismů a refrénů. Tak i v motivech: „sevření hmot povolí / [...] temnotami / krystaly počnou / růst“, ale jindy „bez hlesu ční / zelený křik // socha stromu“. Povolování (změkčování) kontra tuhnutí, antropomorfizace kontra zneživotnění – společným znakem těchto procesů je proměna.

Tomáškův výrazový minimalismus má jméno jemnost. Ta je totiž domnívám se základem procesu, který se odehrává – budeme-li mluvit o nejčastější autorově tematické poloze – mezi pozorovací schopností poutníka česko-moravskou krajinou, utvářenou ještě dodnes dominantně barokní dobou, a mezi záznamem básně, který otisk krajiny do duše proměňuje v otisk duše do krajiny. V této jemnosti je také ukryto autorovo já, jiným způsobem v básních nepřítomné, a tedy ani nepostřehnutelné.

Čedičový suk
dubina
vítr a habří

v prosátém světle
zajíkavý
ptačí zpěv

na vrcholu
osamělé místo
modliteb

bez přístupových cest

/ Ostružno /

Román částečně veršovaný, milostný, detektivní, cestopisný a metafyzický, jako je ostatně celý autorův život.

Nepředmětná Odyssea měla být původně další sbírkou poezie Eugena Brikciuse. Složené básně ale automaticky doplňoval prozaickými texty a vše posléze chronologicky i významově řadil, takže plánovaná sbírka začala kategoriálně přecházet v román.

Příběh vykazuje mnohé autobiografické prvky, někdy fiktivně rozvíjené aje rozdělen do čtyř dílů: Ithaka, Troja, Zbytek světa a Znovu Ithaka. Je většinou vyprávěn ve třetí osobě a hlavním hrdinou je Odysseus. Chvílemi ale vyprávění přechází z er-formy do ich-formy, čímž je naznačeno, že protagonista je vlastně za Odyssea převlečený či obnažený autor, chvílemi možná někdo jiný. V románu se objeví i Joyceova „dublinská osnova“, zcela v pozadí zůstává Homér. Odysseus filosofuje a létá aeroplánem jako Saint-Exupéry, jindy se podle Rostandových návodů v Cyranovi pokouší dostat na Měsíc, který čarovně rytmizuje moře i ženy, včetně té jeho.

Brikciův příběh je postaven na nové nepředmětné interpretaci starého mýtu. Jediné, co lze podle slov samotného autora garantovat, je zmíněný nemýtický průběh děje se „starozákonním“ otevřeným závěrem.
Tímto si autor také do jisté míry zajišťuje prostor pro další možný autobiografický projekt. Nepředmětná Odyssea je totiž jakýmsi volným pokračováním Brikciových pamětí, které nakladatelství Pulchra vydalo před pěti lety pod názvem Můj nejlepší z možných životů. Brikcius totiž nepíše klasické memoáry, ale pro sdělení svých myšlenek a zážitků vždy hledá novou a neotřelou formu.

prozaik Alexandr Kliment debutoval sbírkou básní Těžká voda a i jeho zatím poslední kniha je knihou básnickou. Sbírka Šálek čaje v polostínu je inspirována starou čínskou poezií, přináší však verše zcela současné, existenciální, bilanční i náladové, melancholické i ostře reflexivní, lyrické i nesentimentálně pojmenovávající lidskou situaci. Kliment se v knize projevuje jako bytostný básník, jímž byl vždy, i ve svých nejlepších prózách (Nuda v Čechách, Basic Love) a fejetonech (Piano v moři).