Dvě sbírky Wojciecha Bonowicze (Wiersze ludowe z roku 2001 a Echa, 2013) v jednom svazku jsou autorovým knižním debutem v češtině.

V pořadí sedmá básníkova sbírka obsahuje 44 básní rozčleněných do dvou částí a celkově pěti oddílů. Jde o soubor nerýmovaných textů psaných volným, rytmizovaným veršem.

Časoprostorovou povahu lidského jednání a pobytu ve světě Rajchman tematizuje především z hlediska procesu zvěcnění. Ten směřuje na jedné straně k popisu, případně reflexi, na straně druhé však znamená „zmrtvování“. Proti tomuto zvěcňování Rajchman ve své poezii staví opačný proces, který bychom mohli nazvat zosobňováním. (Což se konkrétně projevuje například v personifikaci věcí, dějů, situací...)

Uplývající čas je člověku přítelem – brání opakovatelnosti, nejedinečnosti – „čas netruchlí // plachtí“, čas umožňuje srovnání, průhledy (přesmyky) mimo to, co zůstává na povrchu. Čas je pohybem a pohyb dává prostor svobodě.

Název sbírky není skrytě imperativním vyjádřením touhy po úniku ani konstatováním, že kniha – či snad poezie jako taková – nabízí nějaké definitivní odpovědi. Míří k otázce, k tajemství.

Rajchmanova poezie je inteligentní, leckdy vtipná. Její vtip spočívá v bystrosti (ve smyslu anglického witt), nikoli v inscenaci humoru. Dalším jejím rysem je pak její hravost, úplněji řečeno zmužilá hravost. Hravost, která není ani dětinská, ani manipulativně silácká, nýbrž vyplývá ze svobodného, tvořivého vidění světa.

Enzensbergerova básnická skladba poprvé vyšla v roce 1978 v nakladatelství Suhrkamp. Zánik Titaniku vychází z pradávného alegorického obrazu světa jako lodi. Enzensberger však tuto alegorii posouvá dál, a to už tím, že ji přenáší na legendární zaoceánský parník, který se stal pochmurným symbolem moderní doby. Postupná zkáza představuje průchozí gradační osu díla: První zpěv otevírá skladbu „diskrétní“ trhlinou v lodním trupu, následně, krok za krokem, autor popisuje plíživý začátek a průběh katastrofy i postupující paniku. Motiv zániku se však nevztahuje pouze na Titanik jako takový, ale je východiskem pro bohatou asociační síť a rafinovanou textovou montáž. Zánik zde vystupuje v mnoha podobách a souvislostech – od pradávných obrazů apokalypsy v podání umbrijských malířů přes zřetelné narážky na zánik Třetí říše, až po autorův deziluzivní pobyt na komunistické Kubě či „současný“ pobyt v Berlíně. Enzensberger bilancuje, a to jak autobiograficky, tak i z hlediska světových dějin. Dávná brantovská Loď bláznů jde ve všech svých podobách nevyhnutelně ke dnu, se všemi svými pasažéry, třídami (cestovními i společenskými) i luxusním vybavením.