První vydání překladu spisovatelky a básnířky Věry Linhartové, který vznikl na přelomu let 1970/1971.

„K setkání s textem Giacomo Joyce pro mne došlo v pravou chvíli: na rozhraní dvou jazyků, na rozhraní dvou světů. [...] Jakkoli se to může zdát paradoxní, pro mne je zcela jisté, že práce na překladu Giacomo Joyce, který je pro mne na dlouhou dobu mou poslední prací v českém jazyce, mi současně umožňuje přechod k prvnímu francouzskému pokusu, kterým je text nazvaný Twor (GLM 1974). Francouzština je mi od té chvíle, až na nepatrné výjimky a až do zcela posledních let, jediným a výlučným pracovním jazykem,“ píše V. Linhartová v doslovu ke knize.

Text Jamese Joyce (1882–1941) vyšel poprvé v roce 1968 ve frankfurtském nakladatelství Suhrkamp. Podle autorova rukopisu jej připravil k vydání Richard Ellmann. Ellmannovo vydání je posmrtnou publikací autorem samým nezveřejněného díla. Rukopis přepsaný do podoby školního sešitu nemá název ani nenese jméno autora. Nadpis Giacomo Joyce na přebalu je připsán cizí rukou. Podle Ellmanna vznikl úplný záznam, nejspíš s použitím starších poznámek, asi v létě 1914 v Terstu, kde Joyce pobýval v letech 1904–1915 a živil se hodinami angličtiny v jazykové škole i v zámožných terstských rodinách. Jak autorka překladu a doslovu dále uvádí, báseň „Giacomo Joyce je příběhem učitelova vztahu k mladé židovské žačce, příběh ne nepodobný Kierkegaardovu Deníku svůdce“.

wiener gruppe (vídeňská skupina) vznikla jako tvůrčí ostrůvek v konzervativních vodách poválečného rakouska a její existence se obvykle datuje desetiletím 1954-1964. jádro uskupení tvořili gerhard rühm, friedrich achleitner, konrad bayer, oswald wiener a do roku 1958 i hans carl artmann. skupina radikálně experimentovala se slovem i živou akcí, a v rakouském prostředí tak představovala značně izolovanou odnož neoavantgardních tendencí, které se od padesátých let rozvíjely především v evropě a americe.

wiener gruppe se programově snažila dostat do poezie zpátky to, co bylo během nacistického režimu cíleně likvidováno a čemu se v rakousku ostatně nikdy příliš nedařilo: navázala na dada a surrealismus, hojně využívala technik literární koláže a montáže. autoři též pracovali s vídeňským dialektem, s triviální literaturou, černou romantikou, vídeňskou lidovou fraškou, ale třeba i obskurními učebnicemi či technickými příručkami. cílem bylo jak šokovat, tak i v maximální možné míře rozšířit pojem poezie a poetického aktu.

Kniha sestává ze čtyř dílčích antologií z děl čtyř výrazných básnických osobností evropského baroka. Tyto čtyři osobnosti tak vytvářejí pozoruhodný oblouk od senzuální poezie italské k metafyzické meditaci básníků ze severu. Většina veršů je do češtiny přeložena poprvé. Každý z básníků je zastoupen zhruba deseti (integrálně přeloženými) skladbami a uveden bio- bibliografickým medailonem.