Román částečně veršovaný, milostný, detektivní, cestopisný a metafyzický, jako je ostatně celý autorův život.

Nepředmětná Odyssea měla být původně další sbírkou poezie Eugena Brikciuse. Složené básně ale automaticky doplňoval prozaickými texty a vše posléze chronologicky i významově řadil, takže plánovaná sbírka začala kategoriálně přecházet v román.

Příběh vykazuje mnohé autobiografické prvky, někdy fiktivně rozvíjené aje rozdělen do čtyř dílů: Ithaka, Troja, Zbytek světa a Znovu Ithaka. Je většinou vyprávěn ve třetí osobě a hlavním hrdinou je Odysseus. Chvílemi ale vyprávění přechází z er-formy do ich-formy, čímž je naznačeno, že protagonista je vlastně za Odyssea převlečený či obnažený autor, chvílemi možná někdo jiný. V románu se objeví i Joyceova „dublinská osnova“, zcela v pozadí zůstává Homér. Odysseus filosofuje a létá aeroplánem jako Saint-Exupéry, jindy se podle Rostandových návodů v Cyranovi pokouší dostat na Měsíc, který čarovně rytmizuje moře i ženy, včetně té jeho.

Brikciův příběh je postaven na nové nepředmětné interpretaci starého mýtu. Jediné, co lze podle slov samotného autora garantovat, je zmíněný nemýtický průběh děje se „starozákonním“ otevřeným závěrem.
Tímto si autor také do jisté míry zajišťuje prostor pro další možný autobiografický projekt. Nepředmětná Odyssea je totiž jakýmsi volným pokračováním Brikciových pamětí, které nakladatelství Pulchra vydalo před pěti lety pod názvem Můj nejlepší z možných životů. Brikcius totiž nepíše klasické memoáry, ale pro sdělení svých myšlenek a zážitků vždy hledá novou a neotřelou formu.

prozaik Alexandr Kliment debutoval sbírkou básní Těžká voda a i jeho zatím poslední kniha je knihou básnickou. Sbírka Šálek čaje v polostínu je inspirována starou čínskou poezií, přináší však verše zcela současné, existenciální, bilanční i náladové, melancholické i ostře reflexivní, lyrické i nesentimentálně pojmenovávající lidskou situaci. Kliment se v knize projevuje jako bytostný básník, jímž byl vždy, i ve svých nejlepších prózách (Nuda v Čechách, Basic Love) a fejetonech (Piano v moři).

První vydání překladu spisovatelky a básnířky Věry Linhartové, který vznikl na přelomu let 1970/1971.

„K setkání s textem Giacomo Joyce pro mne došlo v pravou chvíli: na rozhraní dvou jazyků, na rozhraní dvou světů. [...] Jakkoli se to může zdát paradoxní, pro mne je zcela jisté, že práce na překladu Giacomo Joyce, který je pro mne na dlouhou dobu mou poslední prací v českém jazyce, mi současně umožňuje přechod k prvnímu francouzskému pokusu, kterým je text nazvaný Twor (GLM 1974). Francouzština je mi od té chvíle, až na nepatrné výjimky a až do zcela posledních let, jediným a výlučným pracovním jazykem,“ píše V. Linhartová v doslovu ke knize.

Text Jamese Joyce (1882–1941) vyšel poprvé v roce 1968 ve frankfurtském nakladatelství Suhrkamp. Podle autorova rukopisu jej připravil k vydání Richard Ellmann. Ellmannovo vydání je posmrtnou publikací autorem samým nezveřejněného díla. Rukopis přepsaný do podoby školního sešitu nemá název ani nenese jméno autora. Nadpis Giacomo Joyce na přebalu je připsán cizí rukou. Podle Ellmanna vznikl úplný záznam, nejspíš s použitím starších poznámek, asi v létě 1914 v Terstu, kde Joyce pobýval v letech 1904–1915 a živil se hodinami angličtiny v jazykové škole i v zámožných terstských rodinách. Jak autorka překladu a doslovu dále uvádí, báseň „Giacomo Joyce je příběhem učitelova vztahu k mladé židovské žačce, příběh ne nepodobný Kierkegaardovu Deníku svůdce“.