V pořadí sedmá básníkova sbírka obsahuje 44 básní rozčleněných do dvou částí a celkově pěti oddílů. Jde o soubor nerýmovaných textů psaných volným, rytmizovaným veršem.

Časoprostorovou povahu lidského jednání a pobytu ve světě Rajchman tematizuje především z hlediska procesu zvěcnění. Ten směřuje na jedné straně k popisu, případně reflexi, na straně druhé však znamená „zmrtvování“. Proti tomuto zvěcňování Rajchman ve své poezii staví opačný proces, který bychom mohli nazvat zosobňováním. (Což se konkrétně projevuje například v personifikaci věcí, dějů, situací...)

Uplývající čas je člověku přítelem – brání opakovatelnosti, nejedinečnosti – „čas netruchlí // plachtí“, čas umožňuje srovnání, průhledy (přesmyky) mimo to, co zůstává na povrchu. Čas je pohybem a pohyb dává prostor svobodě.

Název sbírky není skrytě imperativním vyjádřením touhy po úniku ani konstatováním, že kniha – či snad poezie jako taková – nabízí nějaké definitivní odpovědi. Míří k otázce, k tajemství.

Rajchmanova poezie je inteligentní, leckdy vtipná. Její vtip spočívá v bystrosti (ve smyslu anglického witt), nikoli v inscenaci humoru. Dalším jejím rysem je pak její hravost, úplněji řečeno zmužilá hravost. Hravost, která není ani dětinská, ani manipulativně silácká, nýbrž vyplývá ze svobodného, tvořivého vidění světa.

Enzensbergerova básnická skladba poprvé vyšla v roce 1978 v nakladatelství Suhrkamp. Zánik Titaniku vychází z pradávného alegorického obrazu světa jako lodi. Enzensberger však tuto alegorii posouvá dál, a to už tím, že ji přenáší na legendární zaoceánský parník, který se stal pochmurným symbolem moderní doby. Postupná zkáza představuje průchozí gradační osu díla: První zpěv otevírá skladbu „diskrétní“ trhlinou v lodním trupu, následně, krok za krokem, autor popisuje plíživý začátek a průběh katastrofy i postupující paniku. Motiv zániku se však nevztahuje pouze na Titanik jako takový, ale je východiskem pro bohatou asociační síť a rafinovanou textovou montáž. Zánik zde vystupuje v mnoha podobách a souvislostech – od pradávných obrazů apokalypsy v podání umbrijských malířů přes zřetelné narážky na zánik Třetí říše, až po autorův deziluzivní pobyt na komunistické Kubě či „současný“ pobyt v Berlíně. Enzensberger bilancuje, a to jak autobiograficky, tak i z hlediska světových dějin. Dávná brantovská Loď bláznů jde ve všech svých podobách nevyhnutelně ke dnu, se všemi svými pasažéry, třídami (cestovními i společenskými) i luxusním vybavením.

Dvousvazkový výbor z poezie a esejistiky Jeleny Švarcové, uznávané autorky leningradského undergroundu a přední současné ruské básnířky.

Jelena Švarcová (1948-2010) u nás bohužel zatím neznámá, patřila k předním básníkům současné ruské poezie. Vystudovala Leningradský institut divadla, hudby a filmu, ale od mládí psala verše a brzy se stala uznávanou autorkou leningradského undergroundu. Její poezie byla až do gorbačovské „perestrojky“ publikována pouze v samizdatu a také v zahraničí. První básnická sbírka Tancujuščij David vyšla v Paříži a v USA, další sbírka Stichi v roce 1987 v Paříži a v Mnichově. V Rusku autorka debutovala až v roce 1989 sbírkou nazvanou Storony svjeta, jež byla v první den vydání rozebrána. To už měla básnířka za sebou celou řadu čtení v Rusku i v zahraničí a zvali ji na evropské i zámořské festivaly spisovatelů. Zúčastnila se i Festivalu spisovatelů Praha. V roce 1999 obdržela prestižní cenu za literaturu Northern Palmyra Prize a v roce 2003 získala The Triumph Prize za sbírku Sočiněnija Jeleny Švarc (anglicky Works of Elena Schwarz, 2002). Její senzualistická lyrika si získala četné obdivovatele doma i v zahraničí. V roce 2010 zemřela ve svém milovaném Petrohradě, který s výjimkou svých literárních výjezdů po celý život neopustila.

Dva svazky v jedné krabici, samostatně neprodejné.