Reprezentativní výbor z básní jednoho z nejdůležitějších amerických básníků 20. století (1879–1955). Jeho básně byly zatím českému čtenáři známy ze skromných ukázek v antologiích a odeonského výboru Jana Zábrany Muž s modrou kytarou vydaného na počátku sedmdesátých let. Výbor a překlad Daniela Soukupa poprvé představuje tohoto básníka v celé šíři jeho díla, jeho klíčových témat a motivů. Kniha je doprovozena doslovem-interpretací překladatele, jakýmsi „úvodem do čtení“ tohoto podivuhodného básníka, který měl zásadní vliv na poezii jeho následovníků a jehož poezie představuje kontinent, který pro český literární kontext v úplnosti a důsažnosti odhaluje až tato kniha. Přeložil Daniel Soukup.

Po výboru Paměť okamžiku (1996) a sbírce Konec sezony (2004) třetí kniha veršů českého básníka a překladatele polské poezie (nar. 1943). Básně, které, přestože s palčivou přiléhavostí zachycují bezprostřední skutečnost, jako by v ní evokovaly především to, oč přišla, co ji nezadržitelně opouští, její dějiny, její příběh a hluboký smysl. Proto jsou jakýmisi „vzpomínkami na vzpomínky“ ovládanými „snovou logikou“ a jejich dějištěm jsou často místa, na nichž se pro básníka podivuhodně spájí, nebo spíš s překvapivou jasností vyjevuje, jeho osobní historie spolu s hořkými dějinami Evropy minulého století, místa jeho cest po Polsku, Litvě a Ukrajině, místa jeho dětství a šťastného návratu, města Znojma.

Folgore da San Gigmignano (asi 1270–1332) současník Dantův, zanechal nerozsáhlé dílo: 32 sonetů, k nimž bývají přiřazovány tři sonety sporné atribuce. Součástí tohoto zjevně fragmentárního celku jsou dva sonetové „věnce“, které patří k tomu nejlíbeznějšímu, čím nás obdarovala bohatá toskánská kultura z počátku 14. století. Folgorova osobnost je zdokumentována jen skrovně: dochovalo se o něm několik zmínek v listinách sienského a sangimignanského archívu. Z jednoho takového dokumentu, vypořádávajícího dědictví po jeho synu Stefanovi, se dozvídáme, že se vlastně jmenoval Giacomo a že Folgore (jméno, jež sám užívá ve svých sonetech a jež znamená „lesk“ a „záři“) je přezdívka. Nepochybně si ji vysloužil svým básnickým nadáním. Z jiného záznamu vyplývá, že v roce 1295 sloužil jako prostý voják ve vojsku sienské komuny. Kdy zemřel, nelze říci: někdy mezi roky 1317 a 1332. Přeložil Jiří Pelán.