Královna hor je důvěrná přezdívka nemoci, jíž trpí pětačtyřicetiletý obyvatel pečovatelského ústavu pan Turin. Bývalý úspěšný podnikatel v oboru IT, bezdětný, spokojeně ženatý, onemocněl v 27 letech roztroušenou sklerózou. Od té doby se jeho život beznadějně hroutí. Ve 32 letech zůstal upoután na invalidní vozík, o čtyři roky později se stal jeho novým domovem pečovatelský ústav. Ze společenského požitkáře Roberta Turina se tak stal „pan Turin“, odkázaný na cizí péči. Žije si tam po svém a nový domov má vlastně rád. Ignoruje, co se mu nezamlouvá, v ústavní kavárně popíjí veltlínské, laškuje se sestřičkami, debatuje s dávno mrtvým kocourem. Svůj příběh vypráví ve třetí osobě, jakoby o někom jiném. Občas si přehrává dialogy, které by mohl se svým okolím vést, v replikách si sděluje reakce ostatních na vlastní myšlenky, polemizje s nimi. Po celou dobu důsledně sleduje jediný cíl: sehnat někoho, kdo by ho odvezl do Švýcarska, kde je povolená asistovaná sebevražda. A myslí to smrtelně vážně.

Svébytně napsaný román nepostrádá černý humor ani laskavé emoční zaujetí.

První svazek publicistiky Jiřího Weila představuje práce od autorových počátků až po odjezd do Moskvy v létě 1933, kam byl Weil v pověření Komunistické strany Československa vyslán, aby tam pracoval jako překladatel a lektor základních děl marxismu-leninismu.

Ve Spisech Jiřího Weila, které tímto svazkem zahajujeme, jsou publicistice vyhrazeny tři svazky. Svým záběrem usilují postihnout veškeré polohy původního autorství Weilova novinového působení. Stranou tohoto obsáhlého výboru zůstaly pouze texty, v nichž převažuje zřetel zpravodajský a referentský.

Než Weil publikoval svůj první román, měl za sebou bezmála dvacet let rozsáhlé novinářské činnosti, která je svými tématy a v jistém výseku i tvárnými postupy s pozdější beletristickou tvorbou úzce propojena. V rozvrhu Spisů Jiřího Weila proto publicistiku nevydělujeme do samostatné „divize“, která následuje za pracemi beletristickými, jak to můžeme vidět na uspořádání celkových řad většiny spisovatelových vrstevníků (bratři Čapkové, Nezval, Poláček, Seifert, Weiner), ale tři knihy statí rozmisťujeme v číslování SJW mezi svazky beletristické, jako č. 1, 3 a 8 (podobně, jako to rozvrhli pořadatelé nedokončených spisů Neumannových z let 1962–1984).

Jiří Weil ke knižně pořádané vlastní publicistice nikdy nepřikročil (jen v roce 1924 vydal dvě brožury a v roce 1937 k nim přibyla útlá kniha reportáží, přičemž dvě z těchto tří publikací zahrnovaly i předtím časopisecky otiskované články). Lze jen uhadovat, zda si takovou zdrženlivost uložil proto, že k nějaké dílčí sumě nebyl od třicátých let 20. století až do konce let padesátých vydavatelsky vlastně nikdy vhodný čas, anebo kvůli tomu, že své psaní pro noviny nepokládal za tak podstatné, aby je chtěl šířit knižně, resp. kvůli tomu, že od poloviny třicátých let směřoval víc a víc k osobitému projevu beletristickému.

Uspořádal, k vydání připravil, ediční poznámku a komentáře napsal Michael Špirit.

Román Gotická duše je stěžejním dílem českého básníka, prozaika, kritika, esejisty a tvůrce jedinečné umělecké sbírky Jiřího Karáska ze Lvovic. Vydán byl několikrát za autorova života, po roce 1945 ale již jen jednou – v roce 1991 péčí editora Jaroslava Meda. Přítomné vydání přebírá Medovu edici a doplňuje ji výtvarným doprovodem malíře Josefa Bolfa, jehož toto stěžejní dílo české dekadence přelomu 19. a 20. století výtvarně inspirovalo. Kniha je tak určena nejen zájemcův o Karáskův dnes již klasický román, ale i o dílo jednoho z našich nejvýraznějších současných výtvarníků.