Komiksové vydání světové klasiky.

Annelies Marie Franková (12. června 1929 - březen 1945) v roce 1933 s rodiči uprchla z Německa do Amsterodamu, kde se rodina od roku 1942 skrývala v půdním bytě. Dospívající Anne psala od 12. června 1942 do 4. srpna 1944 deník. Po prozrazení skrýše byla rodina odvezena do koncentračních táborů v Německu, přežil jen otec. Anne zahynula v Bergen-Belsenu. Po válce otec deník vydal, byl přeložen do mnoha jazyků a zdramatizován.

Významný historik Alvin Rosenveld ve své knize The End of the Holocaust (Konec holokaustu) píše, že „prostřednictvím Anne Frankové se s obdobím nacismu nejspíš seznámilo víc lidí než prostřednictvím kterékoliv jiné dobové postavy, snad jen vyjma samotného Hitlera“. Rosenveld zkoumá četné faktory, které přispěly k tomu, že se z Anne Frankové stal symbol, jehož význam ani po více než sedmdesáti letech neklesl. Snad proto jsem velmi váhal, když se na mě před třemi lety obrátil Fond Anne Frankové (AFF) z Basileje, abych podle Deníku vytvořil nejen animovaný film, ale převedl ho také do grafické podoby. Hlavně představa grafického deníku mě odrazovala. Když jsem si Deník znovu přečetl – jako dospělý a otec dospívajících dětí –, zasáhl mě i okouzlil: nešlo mi do hlavy, že se třináctiletá dívka dokázala dívat na okolní svět tak zralým, poetickým a lyrickým pohledem a své postřehy převádět na tak výstižné a přemýšlivé záznamy, překypující soucitem i humorem, a projevovat přitom takovou míru sebereflexe, s jakou jsem se jen zřídka setkal u dospělých – a tím méně u dětí. Je to ikonický a jedinečný text a projekt představoval značnou výzvu: kdybychom chtěli převést do grafické podoby celý text, bez vynechání jediného slova, s úctou ke každému písmenku, které Anne napsala, vzniklo by dílo o takových 3 500 stranách a prací na něm bychom strávili dobrých deset let. A navíc by se tím nevyřešil hlavní současný problém: výrazný pokles počtu dětí, které čtou, protože většina z nich podlehla kouzlu obrazovky. Nejtěžším úkolem bylo zachovat zhruba pět procent Annina Deníku a současně se nezpronevěřit jejímu psaní.
(z úvodní poznámky Ari Folmana)

Český překlad tohoto grafického deníku čerpá důsledněji než anglická předloha z autentického Deníku Anne Frankové. Projevuje se to zejména v replikách (zachovávají věrněji dikci Anne Frankové, jak ji známe z překladu Miroslava Drápala a Michaely Jacobsenové), ale mnohdy i v komentáři. Tam, kde se autoři odchýlili od historických faktů v obrazovém ztvárnění, jsme byli nuceni převzít jejich verzi, aby nevznikl rozpor mezi ilustrací a textem.
(Magda de Bruin Hüblová)

Spojujícím rysem prací spisovatelky, publicistky a občanské aktivistky Otty Bednářové shromážděných v této edici je potřeba svědčit o sobě, o lidech a o době.
Knihu otevírá text, v němž autorka vydává svou životní konfesi. Následující oddíl tvoří pět reportážních próz z let 1976–1980. Otta Bednářová v nich – slovy Jana Tesaře – „nalezla novou, osobitou a pregnantní formu“, dokázala však především zdárně propojit věcný, neokázalý vypravěčský styl s vyjádřením situací bolesti a utrpení, statečnosti a vzdoru, ale i z druhé strany podlosti a nízkosti. Je-li dobře napsaný literární útvar výpovědí úplnější než jakýkoli ze souvislostí vytržený dokument, pak prózy Otty Bednářové zachycují okamžik proměny dokumentu v literaturu, a právě v tom tkví jejich jedinečnost.
Druhý oddíl shrnuje autorčina svědectví s nespornou osobní i společenskou hodnotou, mezi nimi pak zvláště to o událostech v prvním srpnovém týdnu po sovětské okupaci roku 1968 v redakcích pražských sdělovacích prostředků. Tento text zde publikujeme poprvé, stejně jako řadu dalších.
Kniha, která vychází k významnému životnímu jubileu Otty Bednářové, dále obsahuje ediční poznámku a komentáře, soupis autorčiných textů, rozhlasové a televizní tvorby a medailon.
R. K.

Speciálním tématem knihy je Čapkova literární tvorba umělecká i publicistická, a nejen sama o sobě, nýbrž také ve svých vazbách na autorovo primární dílo výtvarné, na paralelní tvorbu slavného bratra Karla a samozřejmě na běh autorova života. A jak prozrazuje její jmenný rejstřík, nevnímá tato kniha svůj objekt jen v úzkých domácích hranicích, nýbrž vidí jej ve vztazích k paralelnímu umění evropskému, respektive kultuře světové.

Kniha dochází podrobnými rozbory k závěru, že jakkoli se Josef Čapek přednostně cítil povolán k malování, bylo mu psaní činností celoživotně nezbytnou a tvůrčí. Toto psaní sice doplácelo na převahu autorovy výtvarné práce svým menším rozsahem, přesto však bylo vývojově hybné, žánrově mnohostranné a nezaměnitelně osobité. Dovedlo se také rozepnout od pólu experimentu až k pólu populárnosti. Konkrétně: prezentovalo se kubistickou povídkou nebo bezdějovou úvahovou prózou, ale stejně tak napínavou epickou novelou nebo rozkošným povídáním určeným dětem. Jeho tragickým dovětkem se nakonec staly básně utajeně vzniklé za dráty koncentračního tábora.

Josefa Čapka zdobila však nejen vynalézavá tvořivost pod dvojí, tj. výtvarnou a literární způsobou, nýbrž i vnitřní opravdovost a morální integrita osobnosti. Tato kniha chce osvětlit obojí: jak přitažlivost jeho umění, tak příkladnost jeho života, a to v jejich vzácné jednotě.