Raná tvorba Aloise Wierera (1878 – 1947) je spojena s bohémským prostředím soustředěným kolem skupiny Jung-Prag. Osudový vliv na něj měli zejména Gustav Meyrink a Paul Leppinn. Maloval fantaskní pohádkové motivy, z nichž některé publikoval slavný německý časopis Jugend. Prosadil se i jako ilustrátor, mezi nejvýznamnější knihy patří Zabiják Emila Zoly, Židovské písně, Povídky Malostranské Jana Nerudy a Babička Boženy Němcové. Kreslil pro Humoristické listy, Švandu dudáka, Malého čtenáře. Jako scénograf pracoval pro Nové německé divadlo v Praze. S přáteli V. H. Brunnerem a Adolfem Kašparem sdílel vášeň pro loutkové divadlo, pro které vytvořil několik výprav. Po vzniku první republiky byl nucen přizpůsobit se vkusu pražských Němců a stal se jedním z „tvůrců“ takzvaného třetího rokoka. Wiererovo dílo zahrnující vedle olejomaleb, kreseb, lept, litografii a dřevoryt je vhledem do romantického světa německé Prahy, který je dnes nenávratně ztracen a řadí ho mezi nevýznamnější malíře Prahy vůbec.

O českém výtvarném umění mezi léty 1947 – 1960 nebylo dosud nikdy uvažováno v širším evropském kontextu, který by se vyhnul stereotypu „železné opony“. Zároveň v pohledu na toto období se opakovaně předávají určitá klišé a stereotypy, která brání v pochopení skutečné povahy a pozice českého umění tohoto období v rámci poválečného světa. Cílem knihy je proto nabídnout nové zhodnocení českého umění této doby, které se vyhýbá stereotypu střední a východní Evropy, ale uvažuje o tomto umění jako o součásti komplikovaného poválečného vývoje celé Evropy. Poprvé se u nás syntetickou formou zaměřuje na celek české kultury v období vrcholného dogmatismu, na její oficiální a neoficiální struktury, včetně prvních let relativního politického uvolnění. Historičky umění Marie Klimešová a Hana Rousová patří k nestorkám oboru, kteří se daným obdobím zabývají většinu svého profesního života. Bez nadsázky není nikdo, kdo by tak komplikované období zpracoval do této hloubky a nutných souvislostí. Text konfrontovaný se čtyři sta padesáti reprodukcemi vede nepochybně i k uvědomění si stmelující nezdolnosti základních hodnot evropské kultury. Výše uvedené povyšuje knihu na jednu z nejdůležitějších i nejpotřebnějších knih, které za posledních několik desetiletí v Čechách vyšly.

Medijní kresby jsou širší veřejnosti neznámé a v ucelenějším souboru reprodukovány poprvé. Knihu uvozuje zásadní text o medijním umění v celosvětovém kontextu. Osnovou knihy je pak působení spolku Bratrství (1914– 1951) v Radvanicích, jenž se stal na dlouhou dobu základnou rozvoje spiritistického hnutí ve Slezsku a měl širokou paletu činností od pěveckého sboru, přes nesmírně důležitou činnost vydavatelskou, až po pořádání výstav. Nástup komunistické diktatury znamenal nejen jeho konec, ale i léta represí a věrní spiritisté se své většině ukryli do vnitřní emigrace. To, co bylo léta budováno, bylo zničeno, rozprášeno, mnohé nenávratně, něco bylo skryto v rodinách odvážných spiritistů. Po mnohaletém úsilí se podařilo dohledat velký konvolut archivních materiálů a přes 250 kreseb. Medijní kresba je neuchopitelná, živená psychickým světem spiritismu. Ruka kreslícího média není řízena jeho vědomím, ale rozlehlým podzemním světem zemřelých, který překračuje možnosti lidského poznání. Jako k inspiračnímu zdroji se k ní hlásila řada významných představitelů moderního českého a světového umění, kteří právem považovali kresby médií za zázrak, jenž se vzpírá jakémukoli zařazení. Kniha je zásadním příspěvkem do dějin světové kultury.