Jiří Hauschka (narozen 1965 v Šumperku) se obrací k tomu typu malířství, pro které jsou důležité barvy a symbolické konotace, tak jak tomu bylo na přelomu 19. a 20. století – v tomto období se Jiří Hauschka vztahuje zejména ke kanadskému malíři Tomovi Thomsonovi, který žil v letech 1877 až 1917 – či jak se děje v ateliérech soudobých autorů, jako jsou kupříkladu Daniel Richter nebo Peter Doig. Realita se proměňuje v malířské naraci na vrstevnaté vyprávění, kde se mísí umělecká paměť s novými zážitky, pohledy, touhami, citovými zjitřeními. V případě Jiřího Hauschky se ocitáme v divočině, v divočině malířské nostalgie, kde hledáme člověka, a v urbánní civilizaci, v té civilizaci, která je na pokraji svých možností a kde tak cítíme a vidíme barvy divočiny.
Autory textů jsou Martin Dostál a slovutný britský kunsthistorik Edward Lucie-Smith.

Jiří Hauschka (born 1965 in Šumperk) turns to this type of painting method that utilizes colours and symbolic connotations, prevalent at the turn of the 20th century – he positions himself in that period next to the Canadian painter Tom Thomson (1877–1917) – and used by contemporary painters such as Daniel Richter or Peter Doig. Reality is transformed by the painter‘s narration into layered storytelling, where the artist’s memory is interspersed with new experiences, views, desires and emotional turbulences. In the case of Jiri Hauschka, we find ourselves in the wilderness of painter nostalgia, where we look for the conceptual person, and in urban civilization, which has barely any options left and where we can therefore feel and see the colours of wilderness.
The authors of the texts are Martin Dostál and the famous British art historian Edward Lucie-Smith.

Jiří John (1923–1972) se na umělecké scéně začal prosazovat v druhé polovině padesátých let. Navázal na tradice moderní české malby, spřízněnce si našel i v umění evropském, hlavně francouzském a italském, ale každý podnět u něho procházel od počátku filtrem osobitého cítění. Tichý a mužně jemný, patřil k rodu malířů-básníků, jako byli Jan Zrzavý a Josef Šíma, umělci mu ze všech mu nejbližší. Po obsahové stránce předznamenal Johnovu tvorbu láskyplný vztah k přírodě, jen načas zastíněný zaujetím pro moderní velkoměsto. Ve zralém období, k němuž dospěl na počátku šedesátých let, se omezil na několik příznačných témat, jako je předjaří a podzim, rašení, klíčení a přezimování, v jejichž opětovných variacích u něho vykrystalizovala představa „krajin-zátiší”, nový obrazový typ, daleko přesahující rámec tradičního krajinářství. John uplatňoval své básnické a výtvarné cítění nejen v malbě, ale i v grafice v níž byl nezaměnitelným mistrem.
Přestože se nedožil padesáti let, zanechal po sobě vyzrálé a celistvé dílo a do dějin umění po 2. světové válce se vřadil jako jeden z jeho nejvýznačnějších představitelů.

Kniha představuje poněkud neobvyklý druh monografie: je nejen plodem uměleckohistorického zájmu, ale i hlubokého přátelství a lidského porozumění. Jaromír Zemina v ní volně řadí texty, jež vznikaly v průběhu více než půlstoletí, a pohybuje se v nich na rozhraní erudovaného, na letitých zkušenostech založeného znalectví a literárně bohaté esejistiky, prozrazující, že je psal básník. Dík jeho mimořádné znalosti tématu i osobním prožitkům vyvstává zde před námi Johnova tvůrčí osobnost s plastickou naléhavostí.

Jiří Jílovský (1884 – 1958) vstoupil do profesionálního života po ukončení pražské akademie v roce 1908, kdy se ve skupině Jung-Prag zaujal místo Richarda Teschnera.
Mimo knižní úpravy byl autorem ex-libris, u kterého se řadí mezi zakladatele žánru, jako takového. Byl virtuózním kreslířem a ovládal všechny grafické techniky. V malbě se především zabýval portréty, malbou v plenéru a starou Prahou. Tu zachycoval i v grafice. Dá se označit spolu s Aloisem Wiererem za poslední novoromantické malíře. Důležité bylo i jeho členství v pražské zednářské lóži Schlaraffie, sídlící ve Štěpánské ulici. Řada prací, zejména z počátku jeho tvorby, se zaobírá mytologií, pohádkou a symbolikou. V jeho podání má každý prvek svébytný význam, například v grafikách staré Prahy si pohrává s oblohou, která určuje náladu, zatímco drobná figurální stafáž vypráví příběh.

Za druhé světové války jeho dva synové zemřeli v koncentračním táboře. On sám přežil zásluhou toho, že ho z Osvětimi převezli do Sachsenhausenu, kde byl zaměstnán v padělatelské dílně (příběh byl zfilmován pod názvem Ďáblova dílna), která vyráběla padělky anglických liber.
Po návratu z koncentračního tábora se snažil vrátit se ke své práci. Ateliér byl stejně, jako u řady dalších česko-německých autorů za války zničen. Většina volných prací, tak nenávratně zmizela. Jiří Georg Jílovský umírá zapomenut v roce 1958.

Arno Pařík, největším znalec Jilovského tvorby, ji přehledně propojil do tematických kapitol, rozsáhlý obrazový doprovod je sumou toho nejlepšího z jeho díla.