Anotace
Výpravná publikace nazvaná Levitace představuje aktuální tvorbu Lubomíra Typlta, který patří k nejlepším současným výtvarným umělcům. Kniha vyšla u příležitosti Typltovy úspěšné výstavy v pražské galerii Villa Pellé. V souboru obrazů a několika objektů z let 2021–2023, jež měly na výstavě svou premiéru, rozvíjí Typlt svá dosavadní východiska a sleduje několik vzájemně na sebe odkazujících tematických figurálních i objektových řad, jež se v jeho vypjaté představivosti v posledních dvou letech silně prosadily. Typltův strhující, zhuštěný, zkratkovitý umělecký projev, pohybující se dlouhodobě na pomezí jemnosti a syrovosti, vytříbenosti a výjimečnosti, získává rok od roku na silné průraznosti, vyvolané jeho dynamicky se rozvíjející, neutuchající představivostí. Unikátní publikaci doprovodil zasvěcenými texty historik umění Karel Srp, který umělcovu tvorbu sleduje dlouhodobě.
Typlt si již během studia na düsseldorfské Akademii, kde měl jako jeden z prvých československých posluchačů po roce 1989 možnost studovat u takových veličin, jako byli A. R. Penck, Gerhard Merz a Markus Lüpertz, osvojil dva přístupy, jež jej fascinují přes dvacet let: vztah k barvě jako nosnému výrazovému prostředku a ke všednímu předmětu, poskytujícímu podnět k metaforickému přehodnocení.

Řekne-li se „čeští umělci v meziválečné Paříži“, každému se dnes vybaví především jména František Kupka, Josef Šíma, Jindřich Štyrský a Toyen. Řeklo-li se totéž uměnímilovnému Pařížanovi dvacátých let, vybavil si v prvé řadě jména Georges Kars, Othon Coubine a François Zdenek nebo François Maurice Eberl. Zvláště jim je věnována tato kniha, která se snaží zmapovat jejich pohyb na meziválečné umělecké scéně ve Francii, nejvíce v jejím hlavním městě, a na několika příkladech prozkoumat kontext i mechanismy jejich pařížského působení, účast na výtvarných salonech, samostatné výstavy v galeriích a přijetí jejich tvorby dobovou kritikou. Kniha neopomíjí ani další „Pařížany“ Aléna Diviše a Editu Hirschovou. Stává se tak nenahraditelným ucelením obrazu, který zachovali v Paříži působící čeští umělci.

Kniha pojednává různé stránky umělectví coby postavení, v němž během 19. století výtvarní umělci vnímali sami sebe v souvislosti s tím i to, jak je posuzovala společnost. Fenomén umělectví v naší knize zahrnuje sebereflexi i sebeprezentaci výtvarných umělců; týká se tedy vlastních tvůrčích výkonů i ideologie spjaté s výtvarným uměním. Ukazuje, nakolik emancipace umělců souvisela s národními hnutími, a jak odpovídala vývoji evropské umělecké scény. Čeští umělci se stávali uznanou součástí proměňující se moderní společnosti. Představy o umělectví zobrazujeme ve škále od oficiality a uměleckých veličin až po tvůrčí hru s fikcemi ba i mystifikacemi. Mimořádnou přitažlivost knize poskytuje její výtvarná výbava zahrnující obrazy, kresby, grafiky, sochy od známých umělců i množství příkladů z tvorby méně známé.