Vykřičená čtvrt Yoshiwara byla v období Edo považována za společenské centrum a místo kulturní revoluce. Umělci jako Utamaro, Hokusai a Kunisada otevřeli dveře rozkoše a nechali okolní svět nahlédnout za barevné zástěny čajoven. Tradiční kurtizány oiran a tayu předznamenaly zjevení v podobě gejš a jejich půvabné, zvukomalebné výrazovosti.

Období Edo, z něhož dnešní umělecké Japonsko stále čerpá, zanechalo důležitou stopu v jeho kulturní paměti a jedinečný umělecký styl ukiyo ovlivnil umělce i mimo asijský kontinent, zejména v Evropě. Vznikly nádherné tisky ukiyo-e, i specifické literární žánry, zaměřené na fluktuující svět. Pomyslným vrcholem výtvarné a literární tvorby té doby byly šunga, erotické svitky, ručně malované minerálními pigmenty, někdy s přídavkem zlata nebo stříbra, nanesenými na papír nebo hedvábí.
Disciplíny jako shibari a eroguro samy o sobě vnitřní hranice japonské kultury přesahují a současně vyjadřují její neopakovatelnost.
Vlastní originální interpretací autorka zaznamenává proměny japonské tradice a ukazuje, jakým způsobem kultura přebírá významy a zasazuje je do nových kontextů. Různorodé umělecké směry spadají do předávaných imaginárních praktik, proměňují se v souvislosti se změnami života ve společnosti, promíchávají se s novými trendy a s novodobou problematikou.
Okouzlení mladé generace tradičními kulturními modely je procesem kulturní re-identifikace a pomyslná niť, která se vzhledem k narůstajícím moralizujícím tlakům přetrhla, je dnes znovu navázána.

Viktor Pivovarov (1937) patří mezi hlavní osobnosti ruského neoficiálního umění, je jedním ze zakladatelů moskevské konceptuální školy a známým ilustrátorem. Od roku 1982 žije a tvoří v Praze. Jeho díla se nacházejí ve významných světových sbírkách, například v Tate Gallery v Londýně, v Centre Georges Pompidou v Paříži, v Treťjakovské galerii v Moskvě nebo v Národní galerii v Praze. Kniha Ach! Život a dílo Viktora Pivovarova je první monografií Viktora Pivovarova, která zpracovává umělcův život a dílo v plné šíři. Zprostředkuje čtenáři nejen hluboké poznání Pivovarova díla, ale i důležitých souvislostí, ať již to jsou léta odžitá v kontextu tzv. ruského neoficiálního umění padesátých až sedmdesátých let, vztah s Jindřichem Chalupeckým a léta klidné, soustředěné, tvorby v Čechách. Je rozdělena do tří oddílů: Život, doba, kontexty; Tvorba a Kalendárium. Součástí knihy je rozsáhlý poznámkový aparát, rejstřík a bibliografie. Středobodem monografie je samozřejmě Pivovarova vlastní malířská a kreslířská tvorba prolínající se s niterně s jeho životem. Autorka knihy, dcera umělce, jako pravděpodobně jediná možná dokázala uchopit a poodhalit svět tvůrce v plné hloubce vědomí souvislostí. Kniha je obohacena řadou citátů Viktora Pivovarova i dalších osobností mezinárodní kulturní scény a doprovozena ukázkami poezie jak samotného malíře, tak jeho současníků ¬ básníků Igora Cholina nebo Genricha Sapgira, ale i Ivana Wernische. Monografie jednoznačně prokazuje, že Viktor Pivovarov patří mezi zásadní světové umělce.

C’est à Grenoble, le 7 novembre 1960, lors d’une exposition organisée par le libraire Jean Damien que l’album Don Quichotte, série de quatorze estampes dédiées au Chevalier à la Triste Figure, fut pour la première fois connu du public. L’épopée du héros de Cervantes habitait depuis longtemps le graveur tchèque, qui, sa vie durant, rêva de paysages méridionaux, secs et odorants. Cette série de quatorze estampes dédiées au Chevalier à la Triste Figure, unique œuvre de l’artiste inspirée par un thème littéraire, trouvera sa forme aboutie et sa composition définitive avec le cycle Don Quijote révélé au public tchèque, à Brno le 2 avril 1965, lors d’une exposition témoignant de la création de l’artiste, jusqu’alors ignorée du grand public.
Deux auteurs, connaisseurs de son œuvre, livrent dans ce recueil le récit de la genèse de ce Don Quichotte dont les scènes prennent vie dans le monde familier de Reynek, à Petrkov, le village des Hauteurs tchéco-moraves où il demeure et grave ses visions dans le paysage enneigé de l’Europe centrale. Nous présentons ces textes inédits, illustrés des gravures et des plaques de Reynek et enrichis de l’émouvant texte de souvenirs, Il y a bien longtemps – Je to už dávno, par l’historien de l’art Jiří
Šerých.

Sbírka Podzimní motýli vyšla v roce 1946 u českého nakladatele Zdeňka Řezníčka a do francouzštiny je přeložena poprvé. Vytvořit nový svět zvuků, rytmů a obrazů v rýmovaných verších, do kterých je ve své rodném jazyce uzavřel Buhuslav Reynek, to je výzva, které se ujal Benoît Meunier: „Když čtenář sleduje tyto Podizmní motýli, není svědkem pouze proměny podzimní krajiny. Jsou tady jasné znaky: všudypřítomnost pečetí, nachové barvy, oběti a beránka, krve a smrti… Záříjoví motýli, říjnový vítr a mlha, vzpomínky a slábnoucí slunce postupně ustupují a místo nich přichází první listopadové jíní, hřbitovy, zesnulí, litanie ke svatým: celá sbírka směřuje k ohlušujímu lomozu Apokalypsy z Posledního soudu, a nakonec vrcholí v klidu a tichu, v podobě jediné a lehounké Stopy, kterou zanechal ve sněhu pták: ten odletěl, snad s příslibem Návratu.“ (Benoît Meunier, doslov).

nakl.Romarin