Kniha vznikla jako pečlivě komponovaný výběr medailonů a črt věnovaných osobnostem či místům, k nimž autor má nebo měl bližší vztah, i drobnějších textů o jednotlivých obrazech či sochách, a textů příležitostných. Pro svůj vyhraněný, ale nikoli úzký pohled na výtvarné umění, pro schopnost rozpoznat živé hodnoty ve věcech nových i starých a v neposlední řadě pro autorův srozumitelný styl je knížka nenásilnou a laskavou pomůckou, jak vstoupit do světa výtvarného umění a lépe jej pochopit.

Mariana Alasseur, Jaroslav Bárta, Alois Beer, William Blake, Constantin Brancuşi, Radek Brož, Lucas Cranach st., Alén Diviš, Francisco Goya, El Greco, Alva Hajn, Václav Hollar, Antonín Hudeček, Jiří John, Alena Kučerová, Richard Lauda, Ivan Lutterer, Cyprián Majerník, Josef Mánes, Mikuláš Medek, Giorgio Morandi, Edvard Munch, Karel Nepraš, Pavel Nešleha, Jan Pasálek, Mojmír Preclík, Vojtěch Preissig, Odilon Redon, Bohuslav Reynek, František Ronovský, Georges Rouault, Vladimír Studený, Miloš Ševčík, Josef Šíma, Max Švabinský, František Tichý, Joža Uprka, Josef Váchal, Petr Veselý, Vojmír Vokolek, Alois Wachsman, Štěpán Zavřel, Jindřich Zeithammel či Jan Zrzavý – to jsou jen některá jména, o jejichž dílech V. Sokol píše.

Komiksové vydání světové klasiky.

Annelies Marie Franková (12. června 1929 - březen 1945) v roce 1933 s rodiči uprchla z Německa do Amsterodamu, kde se rodina od roku 1942 skrývala v půdním bytě. Dospívající Anne psala od 12. června 1942 do 4. srpna 1944 deník. Po prozrazení skrýše byla rodina odvezena do koncentračních táborů v Německu, přežil jen otec. Anne zahynula v Bergen-Belsenu. Po válce otec deník vydal, byl přeložen do mnoha jazyků a zdramatizován.

Významný historik Alvin Rosenveld ve své knize The End of the Holocaust (Konec holokaustu) píše, že „prostřednictvím Anne Frankové se s obdobím nacismu nejspíš seznámilo víc lidí než prostřednictvím kterékoliv jiné dobové postavy, snad jen vyjma samotného Hitlera“. Rosenveld zkoumá četné faktory, které přispěly k tomu, že se z Anne Frankové stal symbol, jehož význam ani po více než sedmdesáti letech neklesl. Snad proto jsem velmi váhal, když se na mě před třemi lety obrátil Fond Anne Frankové (AFF) z Basileje, abych podle Deníku vytvořil nejen animovaný film, ale převedl ho také do grafické podoby. Hlavně představa grafického deníku mě odrazovala. Když jsem si Deník znovu přečetl – jako dospělý a otec dospívajících dětí –, zasáhl mě i okouzlil: nešlo mi do hlavy, že se třináctiletá dívka dokázala dívat na okolní svět tak zralým, poetickým a lyrickým pohledem a své postřehy převádět na tak výstižné a přemýšlivé záznamy, překypující soucitem i humorem, a projevovat přitom takovou míru sebereflexe, s jakou jsem se jen zřídka setkal u dospělých – a tím méně u dětí. Je to ikonický a jedinečný text a projekt představoval značnou výzvu: kdybychom chtěli převést do grafické podoby celý text, bez vynechání jediného slova, s úctou ke každému písmenku, které Anne napsala, vzniklo by dílo o takových 3 500 stranách a prací na něm bychom strávili dobrých deset let. A navíc by se tím nevyřešil hlavní současný problém: výrazný pokles počtu dětí, které čtou, protože většina z nich podlehla kouzlu obrazovky. Nejtěžším úkolem bylo zachovat zhruba pět procent Annina Deníku a současně se nezpronevěřit jejímu psaní.
(z úvodní poznámky Ari Folmana)

Český překlad tohoto grafického deníku čerpá důsledněji než anglická předloha z autentického Deníku Anne Frankové. Projevuje se to zejména v replikách (zachovávají věrněji dikci Anne Frankové, jak ji známe z překladu Miroslava Drápala a Michaely Jacobsenové), ale mnohdy i v komentáři. Tam, kde se autoři odchýlili od historických faktů v obrazovém ztvárnění, jsme byli nuceni převzít jejich verzi, aby nevznikl rozpor mezi ilustrací a textem.
(Magda de Bruin Hüblová)

Jaromír Funke (1896–1945) patří k nejvýznamnějším osobnostem české i světové fotografické avantgardy. Jeho díla jsou zastoupena v zásadních uměleckých institucích od Muzea J. Paula Gettyho v Los Angeles přes Muzeum moderního umění v New Yorku a Pompidouovo centrum v Paříži až po Muzeum fotografického umění v Tokiu. V poslední době nechybí v žádných seriózních dějinách fotografie nebo encyklopediích fotografů. Trvalo však dlouho, než bylo jeho důležité místo v meziválečné fotografické tvorbě plně uznáno nejenom v českém, ale i v mezinárodním kontextu.
Publikace Jaromír Funke - avantgardní fotograf - nezahrnuje příklady ze všech částí jeho tvorby, ale zaměřuje se výhradně na avantgardní díla osobitě a mnohdy velmi progresivně rozvíjející podněty kubismu, abstrakce, nové věcnosti, konstruktivismu a surrealismu.

Jaromír Funke Avant-Garde Photographer

Jaromír Funke (1896–1945) is one of the most important figures of Avant-garde photography amongst the Czechs and also internationally. His works are in collections of important art institutions ranging from the J. Paul Getty Museum in Los Angeles, the Museum of Modern Art in New York, and the Centre Pompidou in Paris all the way to the Tokyo Photographic Art Museum. In recent years he has also appeared in all the serious histories and encyclopaedias of photography. But it has taken a long time to acknowledge Funke’s importance.
Our exhibition focuses on his Avant-garde photographs, which in a distinctive and often highly forward-looking way, elaborate the impetuses of Cubism, abstract art, New Objectivity, Constructivism, and Surrealism.