Memoárový text výtvarníka Aleše Lamra pokrývá období od druhé světové války po současnost. Momenty ze soukromého života se v knize prolínají se vzpomínkami z oblasti výtvarného umění.

Lamr Popisuje například poválečná léta v Litovli, kde v prostředí dědečkovy keramické dílny získával první výtvarné zkušenosti. Vzpomíná na setkání s historiky umění, či s kolegy výtvarníky, zejména z Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, jejímž byl členem, s nimiž společně vystavoval. V knize jsou zaznamenány i okolnosti individuálních výtvarných projektů autora, například nástěnné malby v pracovně prezidenta Václava Havla na Pražském hradě. Z textu je zřejmé, že sklon k výtvarnému umění je pro Lamrovy rodovým stigmatem. Autor sám vstoupil na scénu české malby v první polovině šedesátých let, poté, co ukončil střední uměleckou školu a přestěhoval se z Brna do Prahy. V té době se nezávislé umění ještě netěšilo oficiální přízni, avšak Lamr se již tehdy začal profilovat a položil základy svého díla, které pak postupně rozvíjel. To se mu dařilo i v období normalizace, kdy omezeně vystavoval, a dokonce navštívil Spojené státy americké, což sám považuje za zlomový bod ve svém výtvarném projevu. Lamr ale nebyl prorežimním umělcem, udržoval i styky s disentem a výtvarníky, kteří vystavovat nesměli. Seznámil se tak oběma protilehlými oblastmi kultury a ve svých pamětech o tom podává důvěryhodnou zprávu. Plnou paradoxů, absurdit, humoru i zážitků truchlivých, jako je život sám.

Kniha poprvé sleduje dějiny umění v Čechách a na Moravě v jednom knižním svazku. Zachycuje vývoj a proměny umělecké tvorby v českých zemích od Velké Moravy až po současnost. Zabývá se malířstvím, sochařstvím, architekturou, knižní malbou, uměleckým řemeslem, fotografií i jinými druhy umělecké tvorby, osm stovek vybraných děl zasazuje do historických souvislostí jejich vzniku. Jádro knihy tvoří takzvané „rodinky“, skupiny dvou, tří nebo čtyř uměleckých prací, které spojuje dohromady osobnost královského nebo šlechtického objednavatele, vznik díla v prostředí starých klášterů, na půdě moderních akademií nebo na pozadí dobových náboženských a politických proudů, příslušnost k vyhraněnému uměleckému směru, různá ztvárnění jednoho tématu i jiné zajímavé vazby. V „rodinkách“ se čtenářům představí nejvýznamnější umělecké výkony spojené s českým územím i nejvýraznější umělecké osobnosti, od mistra Theodorika a Petra Parléře přes tvůrce kubistické a meziválečné avantgardy po Krištofa Kinteru, Federica Díaze a jiné současné umělce. Kniha vzácně spojuje erudovanost více než 30 autorů, odborníků na jednotlivá období z Ústavu dějin umění AV ČR, a kultivovaný a srozumitelný jazyk. Je tak dostupná každému hlubšímu zájemci o výtvarné umění a stává se základní příručkou nejen pro odborníky, studenty humanitních oborů, ale i pro širokou veřejnost na desítky následujících let.

Kniha Karla Srpa věnovaná Františku Kupkovi se zabývá jeho proměňujícím se pojetím abstraktního umění. Soustřeďuje se zejména na Kupkův vztah k neeukleidovské geometrii, lingvistice a soudobé matematice, na souvislosti se sdružením Abstraction-Création a malířem Vasilijem Kandinským. Její stěžejní otázkou je, nakolik je abstraktní umění spojeno se syžetem, jejž Kupka neopouštěl po celý život, na rozdíl od mladších zástupců nepředmětného umění. Čtenář se tak seznámí s průběhem Kupkova uvažování od Dvoubarevné fugy po samý závěr jeho bohaté tvorby, neztrácející na napětí ani po druhé světové válce. Kniha výjimečným příspěvkem k hlubšímu pochopení motivací a zdrojů Kupkova díla, které je největším českým vkladem do moderního světového malířství.