Daniela Vinopalová (1928–2017) vždy žila stranou „uměleckého provozu“. Její tvorba je propojena s vnitřní hlubokou spirituální cestou. Ludmila Vachtová o jejím díle napsala: „Víra je předpokladem těchto zvláštních soch, religiozita nebo vyznání není jejich poslání. Jejich tajemství je v transcendenci, v porozumění záměru milosti.“ Tuto charakteristiku lze v podstatě vztáhnout na celek sochařčina díla. Studovala v ateliéru profesora Pokorného, prošla tedy tvrdou lekcí socialistického realismu. V roce 1961 však nalezla abstraktní formu „sochy-vázy“; nejvýraznějším znakem těchto dutých forem expresivních tvarů jsou linie, probíhající v síťovité struktuře po jejich povrchu. Od poloviny šedesátých let vznikají také „architektury“ stavěné z letovaných nebo vázaných drátů, propojovaných pletivem a pokrývaných textilem, na který nanášela sádru. V roce 1967 poprvé realizovala velký formát a začala stavbu sochy K prostoru IV. Použila cement, materiál odpovídající moderní architektuře. Vznikla komplexní konstruktivně laděná a současně organická struktura organizovaného prostoru jako záznamu univerza. Nástup normalizace znamenal pro Vinopalovou sedmnáctiletou pauzu ve volné tvorbě. Po odchodu do penze (1986) byla soukromě oslovena, zda by nevytvořila oltářní menzu a kříž do pražského kostela sv. Jiljí. Díky tomu se konečně mohla vrátit k práci, která jí byla nejbližší. V devadesátých letech se rovněž vrátila k sérii soch-váz i cyklu „architektonických“ plastik nazývaných K prostoru. Vyvrcholením tvorby polistopadového období se stala plastická konstrukce Díkůvzdání (2007), jíž autorka vzdávala dík za vše, co přesahuje člověka. Součástí knihy jsou i texty a výpovědi jak Daniely Vinopalové, tak historiků umění a téměř úplný chronologický soupis díla, podrobná biografická data a soupisy výstav. To nejpodstatnější z textových studií všech tří autorů uzavírá knihu v anglickém shrnutí.

Kniha Jana Kapusty (1932–2011), historika, muzejního pracovníka, muzikologa a publicisty, je příspěvkem k dávné a široké diskusi o nejstarších dějinách Litomyšle. Po více než čtyřiceti letech bádání načrtl získané poznatky tak, aby mohly napomoci dalšímu specializovanému výzkumu. Autor nepředkládá čtenáři legendy o slavníkovském hradu Litomyšl, kostele sv. Klimenta, Hrutově a Trstenické stezce coby smyšlené příběhy, ale představuje je jako legendizované historické události týkající se těchto lokalit, tradované, dodnes nesené časem ústním podáním i písmem. Kriticky, historicky solidně, důsledně s mezioborovým přístupem, se znalostí české historiografie, nejen té regionální, se vyjadřuje k neustále opakovaným pohledům, vyvrací je a přichází s názory vlastními. Zajímavá, jazykově kultivovaná i napínavá kniha je výrazem dávného autorova přání sdělit, co považuje za důležitou historickou pravdu. Je dokladem osobitého historicko-vlastivědného uvažování, uspokojí i náročného čtenáře a může podnítit další profesionální i laický zájem o danou problematiku. Historickou studii doplňují přílohy: barevné reprodukce dvou nejznámějších vyobrazení Litomyšle ze 17. století, jež autor podrobně rozebírá a na jejichž základě činí dalekosáhlé závěry, a mapa, rekonstruující možné trasy slavné Trstenické stezky.

Friedrich Feigl (1884, Praha – 1965, Londýn) byl malíř, grafik a ilustrátor výjimečně širokého záběru a rozhledu. Po uměleckých začátcích v Praze v první polovině 20. století, kdy se v roce 1907 zúčastnil první pražské výstavy skupiny Osma, doznal uznání i v Německu, kde žil mezi dvěma válkami, stejně jako později v Anglii, kam utekl před německou okupací Československa. Kniha, na níž pracoval mezinárodní autorský tým, sleduje spletitou Feiglovu životní a uměleckou historii a zkoumá celou škálu historických dokumentů, zachycuje veškerou šíři technik, které ve své tvorbě používal, ať již to byla olejomalba, akvarel, kresba nebo grafické techniky jako litografie, suchá jehla, lept a dřevořez. Pozornost je věnována také židovským a biblickým námětům, jež ve Feiglově díle postupně převážily a neoddělitelně se spojily s jeho vizí modernosti. Vedle toho se kniha zabývá rozmanitou sítí společenských a profesních vztahů, které si umělec budoval ve třech městech (Praze, Berlíně a Londýně), v nichž žil a tvořil. Tyto vztahy mu poskytovaly zásadní oporu v umění, pevné přátelské svazky a pocit sounáležitosti. Dvoujazyčná česko-německá kniha obsahuje obsáhlou biografii, soupis pramenů a anglické resumé.