Královna hor je důvěrná přezdívka nemoci, jíž trpí pětačtyřicetiletý obyvatel pečovatelského ústavu pan Turin. Bývalý úspěšný podnikatel v oboru IT, bezdětný, spokojeně ženatý, onemocněl v 27 letech roztroušenou sklerózou. Od té doby se jeho život beznadějně hroutí. Ve 32 letech zůstal upoután na invalidní vozík, o čtyři roky později se stal jeho novým domovem pečovatelský ústav. Ze společenského požitkáře Roberta Turina se tak stal „pan Turin“, odkázaný na cizí péči. Žije si tam po svém a nový domov má vlastně rád. Ignoruje, co se mu nezamlouvá, v ústavní kavárně popíjí veltlínské, laškuje se sestřičkami, debatuje s dávno mrtvým kocourem. Svůj příběh vypráví ve třetí osobě, jakoby o někom jiném. Občas si přehrává dialogy, které by mohl se svým okolím vést, v replikách si sděluje reakce ostatních na vlastní myšlenky, polemizje s nimi. Po celou dobu důsledně sleduje jediný cíl: sehnat někoho, kdo by ho odvezl do Švýcarska, kde je povolená asistovaná sebevražda. A myslí to smrtelně vážně.

Svébytně napsaný román nepostrádá černý humor ani laskavé emoční zaujetí.

Úplně obyčejný člověk, jeho úplně obyčejný život a jeho zcela obyčejný konec. Ale román Lukase Bärfusse je všechno jiné než obyčejný. Neboť v něm vypráví o sebevraždě svého bratra. Přestože se jedná o poměrně častý způsob smrti, jakmile na ni ve společnosti dojde řeč, mlčí se. Pozůstalí přitom bojují s otázkami, na něž nenacházejí odpověď, začnou prověřovat minulost, současný život a jeho smysl. Lukas Bärfuss se zamýšlí nad bratrovým osudem a dochází k tomu, že ho vlastně téměř neznal. Proč mu ve skautu říkali Koala? A neovlivnila tato přezdívka jeho podivný osud? Jak koalové vlastně žijí? Jaká byla role zvířat, která dnes vymírají, při kolonizování Austrálie? A je vlastně možné žít bez ctižádosti? Není sebevražda něčím logickým a pochopitelným?

Malá vánoční četba je samozřejmě narážkou na Mozartovu Malou noční hudbu, oblíbenou náladovou skladbu. Určitě zazní i o Vánocích a přispěje k dobré vánoční atmosféře. V podobném duchu je „komponována“ i Malá vánoční četba aneb Pomalu na cestě k Betlému. Vánoce chtějí klid, není třeba spěchat.

Zlatá metla
Je tam, zastrčená až nahoře za trámem na půdě.
Padá na ni prach, ale stále ještě září pozlátkem.
Leží tam už léta, odložená, ale nezapomenutá.
Září tajemně jako tajemná věc, jako vzpomínka
na svatou návštěvu. Je to tak dávno, že i Mikuláš
s biskupskou berlou byl tenkrát jistě svatý muž.
Ve velké knize byly zapsány všechny hříchy malého
hříšníka. Chlupatý čert chrastil řetězem a hrozil
zlatou metlou. Anděl s líbeznou tváří rozhazoval
z košíčku stříbrné hvězdičky. Je to tak dávno,
jako by to už ani nebyla pravda,
uběhlo tolik let…