Poslední cesta Chaima Soutina je román, z části věrný historickým skutečnostem a z části fiktivní. Je to výpověď o životě Chaima Soutina, běloruského a francouzského židovského malíře.
Umírající malíř, ukrytý před německými hlídkami v pohřebním voze, prožívá cestou z Chinonu na Loiře do Paříže, kam jede na operaci, zpětně celý svůj život. V prudkém víru výjevů ze života vmalovaných na plátna nastiňuje Dutli velkou, rozporuplnou tragičnost Soutinova osudu. Vrací jej do dětství ve špinavém štetlu Smoleviči u Minska, prožívá útěk z domova na malířskou akademii do Vilniusu a do vytoužené Paříže. Žije s ním v ateliérech v „Úlu“, hladoví s ním, cestuje do Pyrenejí, trhá a pálí s ním jeho obrazy, zažívá úspěch po prvním prodeji pláten do Ameriky i hrůzy a strach v obsazené Francii. Spolu s malířem zápasí o přežití. A doprovází jej na jeho poslední cestě, o níž nikdo neví, kudy vedla a jak skončila. Doveze malíře do „bílého ráje“. Soutine v srpnu 1943 umírá, přesně o rok později je osvobozena Paříž a brzy nato skončí nejtragičtější období novodobých dějin i nejúchvatnější epocha malířství. To všechno je natolik vzájemně prolnuto, jako by to ani nemohlo být jinak.Poslední cesta Chaima Soutina je román, z části věrný historickým skutečnostem a z části fiktivní. Je to výpověď o životě Chaima Soutina, běloruského a francouzského židovského malíře.
Umírající malíř, ukrytý před německými hlídkami v pohřebním voze, prožívá cestou z Chinonu na Loiře do Paříže, kam jede na operaci, zpětně celý svůj život. V prudkém víru výjevů ze života vmalovaných na plátna nastiňuje Dutli velkou, rozporuplnou tragičnost Soutinova osudu. Vrací jej do dětství ve špinavém štetlu Smoleviči u Minska, prožívá útěk z domova na malířskou akademii do Vilniusu a do vytoužené Paříže. Žije s ním v ateliérech v „Úlu“, hladoví s ním, cestuje do Pyrenejí, trhá a pálí s ním jeho obrazy, zažívá úspěch po prvním prodeji pláten do Ameriky i hrůzy a strach v obsazené Francii. Spolu s malířem zápasí o přežití. A doprovází jej na jeho poslední cestě, o níž nikdo neví, kudy vedla a jak skončila. Doveze malíře do „bílého ráje“. Soutine v srpnu 1943 umírá, přesně o rok později je osvobozena Paříž a brzy nato skončí nejtragičtější období novodobých dějin i nejúchvatnější epocha malířství. To všechno je natolik vzájemně prolnuto, jako by to ani nemohlo být jinak.

Enzensbergerova básnická skladba poprvé vyšla v roce 1978 v nakladatelství Suhrkamp. Zánik Titaniku vychází z pradávného alegorického obrazu světa jako lodi. Enzensberger však tuto alegorii posouvá dál, a to už tím, že ji přenáší na legendární zaoceánský parník, který se stal pochmurným symbolem moderní doby. Postupná zkáza představuje průchozí gradační osu díla: První zpěv otevírá skladbu „diskrétní“ trhlinou v lodním trupu, následně, krok za krokem, autor popisuje plíživý začátek a průběh katastrofy i postupující paniku. Motiv zániku se však nevztahuje pouze na Titanik jako takový, ale je východiskem pro bohatou asociační síť a rafinovanou textovou montáž. Zánik zde vystupuje v mnoha podobách a souvislostech – od pradávných obrazů apokalypsy v podání umbrijských malířů přes zřetelné narážky na zánik Třetí říše, až po autorův deziluzivní pobyt na komunistické Kubě či „současný“ pobyt v Berlíně. Enzensberger bilancuje, a to jak autobiograficky, tak i z hlediska světových dějin. Dávná brantovská Loď bláznů jde ve všech svých podobách nevyhnutelně ke dnu, se všemi svými pasažéry, třídami (cestovními i společenskými) i luxusním vybavením.

Deník 1966–1971 navazuje na předchozí Frischův Deník. Deníkové zápisky, ať už to jsou skici k budoucí povídce nebo glosy ke zprávám, různé fikce či analýzy, smyšlené výslechy, dotazníky či příručka pro seniory, cestovní zprávy anebo vzpomínky, to vše zachycuje dobu a jednotlivé situace oné doby. Deník vypovídá o moci a bezmoci nikoli jenom spisovatelů. O úloze lidí, kteří se spokojí s tím, že „ve srovnání s druhými jsou bez viny“. Max Frisch píše deník své doby a odkrývá vinu nevinných