Města se stala opakem toho, čím byla dříve. Jsou výrazem společenské atomizace a ztráty smyslu pro místo jako způsob osvojení prostoru. Důvody těchto změn jsou tak komplexní, že je obtížné, byť ne nemožné je popsat. Popis Hannelore Schlafferové, ačkoli se zdá na první pohled v některých částech impresivní, je jednou z velmi bystrých splátek tohoto dluhu. Kniha Hannelore Schlafferové je napsána v nejlepších tradicích germanofonního kulturního pesimismu. Chceme-li přiblížit tento způsob kritiky, můžeme vyjmenovat nejreprezentativnější osobnosti této tradice, jimiž jsou zejména Jacob Burckhardt, Oswald Spengler, Theodor Lessing a několik dalších. K vlastnostem tohoto proudu patří vyhraněný smysl pro psychologickou a sociologickou jemnost, schopnost vyhnout se odtažité abstrakci až impresivně subtilním esejistickým jazykem a smysl pro vědomí ztráty hodnot minulosti, který však zároveň neznamená, že by na uplynulém čase lpěl. V této souvislosti lze konstatovat, že kniha City je esejistickým pandánem Sitteho smyslu pro malebnou skladebnost měst. V době, která začala tíhnout k inženýrskému způsobu plánování měst, obhajoval Camillo Sitte funkci náměstí a do něj zaústěných ulic proti geometrickému rastru amerických měst, který se začal prosazovat i v Evropě. To, o čem píše německá germanistka a esejistka Hannelore Schlafferová, je entertainizace, glajchšaltizace, odhistoričtění a egalitářská demokratizace (nejen) evropských měst, aniž by autorka tyto výrazy použila. Její analýza je daleko subtilnější, místy až impresivní, jako by se bála přílišných zobecnění, ačkoli řada jejích závěrů dosahuje pregnantní razance. Schlafferová popisuje současnou city, která je vlastně jakýmsi antiměstem, na pozadí toho, čím bylo město dříve. Respektive popisuje proměnu města v city a „city, to je provinční město, které je globálně propojené“. Mezi dříve a nyní zeje propast, jejíž hloubku si můžeme změřit dvojicemi vlastností, jež jsou v příkrém protikladu. Někdejší kompaktnost města se stala disperzí, z pevného tvaru vznikla amorfnost, významově a symbolicky hierarchizovaný prostor se stal homogenním významuprostým areálem. „City má, na rozdíl od tradičního evropského města, které horizontálně zavedlo lidi na náměstí a silnice, vertikální orientaci. Eskalátory je charakterizují více než silnice a náměstí,“ říká autorka. Přednost knihy Schlafferové spočívá v působivé a přesné výstavbě detailů, jež se dostávají pod zorný úhel jejího kriticismu.

V roce 2007 napsal Josef Winkler knížku Roppongi. Rekviem za otce (česky 2011), kterou se pokusil o osobní vyrovnání se s právě zesnulým otcem. V roce 2013 vydává knihu Matka a tužka, v níž se vyznává ze svého vztahu k nedávno zesnulé matce. Zatímco otcova smrt jej zastihla v Japonsku a tam situoval i svou vzpomínku, vzpomínky na matku, na rozdíl od otce milující a milovanou, se mu vybavují – „slovo vzlétlo“ – během jedné z jeho indických cest pod dojmem právě čtených textů Petera Handkeho a Ilse Aichinger. Opět zde ožívají vzpomínky na detaily z dětství na statku v rodném Kameringu, prožívané pod ochranou obrazu Raffaelovy madony a poznamenané smrtí tří matčiných bratrů ve 2. světové válce. Pojítkem vzpomínek je tentokrát mimo jiné svěcená voda, kterou „Seppl“ nosíval matce z kostela, a s vírou v její léčivé účinky se znovu setkává v ukrajinském pravoslavném kostele. A byla to právě matka, která jej učila „držet tužku v té správné ruce“.

Paměti, deníky, tajemné obrazy se smyslem pro nadčasovou absurditu a každodenní surreálno, to je palčivý román Michaela Stavariče. Autor ho označil za svůj zásadní text. Vypráví o klukovi, jemuž se mísí minulost a přítomnost. Po záhadné smrti své mámy vyrůstá u strýčka uprostřed hor, nad spletí tajemných podzemních chodeb. Vyrůstá v místě, které je po staletí vydáno všanc nebezpečím všeho druhu. Radost ze života ale nezabily ani dávné války, ani revoluce. Není nakonec stejně největší hrozbou dospívání? Kdy nám svět dospělých už nikdy nemůže lhát? Navracejí se „tytéž“ vzpomínky, odlišně vnímané v kontextu doby i v kontextu zastřešujících informací; ty jen umocňují dobovou slepotu. Hranice mezi realitou a surreálnem je prostupná. Lidé mizí, krajem táhnou vojáci různých armád, hladové smečky psů, duchové... Děje se cosi obludného, roky nízkosti, špíny, hrůz. Děje se cosi obludného, roky radostí, her, lásek. Vypravěč nedokáže být stejný jako oni. A kdo to nedokáže, s tím je konec. Netrpělivá touha po rozuzlení žene vypravěčovy věty, které nerozlišují sny dětství a magii puberty. Touha po temnotě, po tmavých koutech, po ráji, po mytickém středu, kde snící bytosti vznikají ze snů a pak zase ony mají sny; musejí snít, jinak zahynou. Toto jsme my. Toto je sen, který žijeme. Svět už nám nikdy nemůže lhát.