Sdělovat skutečnost, jako by nebyla aneb Zuřivé výbuchy andělů je Winklerovou autobiografií, autor se zde v několika „příbězích“ vrací do klíčových okamžiků svého života a podrobně se věnuje osobnostem z literárního a výtvarného světa. Cituje zde mnohé autory, kteří ovlivnili jeho vlastní pohled na svět. Spojovacím mostem jednotlivých prožitků je opětovně tragičnost, krutost, smrt, odpudivost, zranitelnost… Je to ale i pokračující hledání vlastní „matčina jazyka“, bez něhož autor nemůže nejen psát, ale vůbec žít. Autorovo proslulé plnicí pero vede urputná posedlost převádět vizuální obrazy do slov a vět, jejichž prostřednictvím dospívá k sebepochopení. V něm se s konečnou platností odvrací od dřevěných andělů strážných svého dětství a jejich místo, veškerou jeho lásku, úctu a pochopení, tu zaujímají bytosti z protipólného světa – společenský vyvrhel Jean Genet a malířský podivín Chaim Soutine. Autorovu vlastní podobiznu dotváří mlsání cukrových lebek, pamlsku přivezeného z jihoamerického svátku zemřelých.

Mladý učitel a poručík v záloze, zasnoubený, s dobrou vyhlídkou do života, se ocitl na pokraji zoufalství jen proto, že dosud nic výjimečného nevykonal. Aby si zasloužil své místo na světě, hodlá vykonat „čin hodný muže“ alespoň nebezpečným horským výstupem. „Čin, nebo smrt“ tu není patetické gesto, ale urputná touha najít odpověď na otázku po smyslu bytí. Otázky, které zmítají duší mladého muže, mohou svádět ke zlehčování nebo k ironizování, avšak jsou to otázky po žebříčku hodnot, po hodnotách mravních, duchovních a přízemních lidských cílů.
Odpověď z ticha je druhou Frischovou knihou a silně reflektuje autorovo osobní tápání. Autor se po jejím napsání rozhodl zcela skoncovat s literárním psaním, veškeré rukopisy spálil a začal se věnovat architektuře. Ke psaní se vrátil až během služby v armádě. Tuto prózu, jako jedinou, nezařadil do souborného vydání svých spisů (1976). Byla vydavatelem uvolněna až po sedmdesáti letech od původního vydání.

Dětství a mládí ve střední Evropě, když tato střední Evropa po 2. světové válce přepisovala své politické a kulturní obrysy: Ilma Rakusa sleduje ve svých vzpomínkách malé děvčátko, dceru slovinského otce a maďarské matky, po jejích životních cestách ze slovenského maloměsta přes Budapešť, Lublaň, Terst až do Curychu – a odtamtud dále na Východ a na Západ, do Leningradu/Petěrburku a do Paříže.
Všude se cítí jako cizinka, nikam nepatří, svou vlast najde v hudbě, ve hře na klavír, a po objevení Dostojevského, v literatuře. Doma se cítí ale také v cestování, v pohybu. Moře moří je mnohem víc než jen převyprávění dětství
a mládí. Zaklíná se tím, co z míst a pohybů zůstává: tóny a zvuky, barvy a nálady, jednotlivé scény a záblesky.
Ilma Rakusa se ke svým raným létům vrací zcela bez sentimentality, ale i bez horlivosti vyznání, zato s velkou exaktností v nejobtížnějším aspektu vzpomínek: v popisech atmosféry, které podává stručně a precizně. V její vzpomínkové knize tak vyvstávají 50. a 60. léta 20. století prizmatem pohledu neobvyklé autorky, která jako málokdo žije mezi různými kulturami.