Kniha Chystácie je sbírkou fragmentárních textů, v nichž autor mixuje a nechává prolínat nejrůznější intelektuální a vědecké podněty. Pavel Ctibor se nám, podobně jako ve svých předcházejících knihách, představuje jako bedlivý pozorovatel a glosátor vnějšího i vnitřního prostoru. Zaznamenává totiž i často opomíjené prožitky z rozhraní mezi sněním a bděním.
Vnitřní obrazy, které dominují snovému spánku, se při probouzení rozpadají a jsou nahrazovány určitými rytmy — dýcháním, tlukotem srdce — nebo fyzickými pocity při kontaktu těla s podložkou a podobně. S přispěním těchto rytmů vyvstává vnitřní řeč, zprvu jako málo artikulované shluky myšlenek, jež mají jak obrazivou, tak mluvní stránku.

Problém je, že člověk se stal z psychonauta, kterému v intoxikaci stačí jen ležet nebo nehybně sedět, psychopilotem, jenž potřebuje skoro stále nějakou interakci těla a smyslů s okolím.

Ludo, portugalská žena jménem Ludovica Fernandes, si jednoho dne postaví zeď oddělující její angolský byt od zbytku domu. Dále ale vyhlíží ze svého balkonu, sleduje každodenní události, naslouchá zvukům, pálí knihy, a především si příběhy zaznamenává. Živí se pěstováním zeleniny a holuby, které láká do svého bytu. Ze svého úkrytu pak třicet let pečlivě pozoruje jak osobní transformaci, tak proměnu této africké země. Provede nás podivuhodným vyprávěním, v němž smysl pro humor slouží jako protilátka k tragické a drsné angolské historii. V románu Obecná teorie zapomínání není nouze o všemožné náhody — destruktivní i magické —, které vytvářejí poetickou koláž určujících nahodilostí. Je to kniha o strachu z druhého, o absurditě rasismu, o lásce a naší schopnosti vykoupení. Dokážeme někdy čelit životu beze strachu? Nejsou naše propletené osudy spojené už moc dlouho? Přetrvá lidská dobrotivost, stojí-li tváří v tvář kolosu dějin? Tato kniha, strukturovaná do krátkých kapitol, poskytuje potřebný emotivní vhled každému, kdo touží alespoň trochu porozumět africkému pohledu na evropský kolonizační proces.

Tony Pagoda je zpátky: o něco starší, sklíčenější, nostalgičtější, stále však schopný vtipně a bez servítků komentovat lidské pinožení v tom nesmyslném podniku, kterému se říká život. Centrem vyprávění tentokrát není on sám, ale jeho přátelé a známí. S některými z nich jsme už setkali v románu Všichni mají pravdu: s králem bulváru Toninem Pazientem, osamělým „bossem“ Fabiettem, kouzelníkem Silvanem, Tonyho rodiči, zejména s jeho podnikavou matkou. Jiné poznáváme poprvé: mága chytré televizní zábavy Maurizia Costanza, hvězdy italské pop music 60. let, fotbalisty SSC Neapol… Časovou kulisu povídek tvoří, s výjimkou několika návratů do Tonyho dětství a mládí, nultá léta našeho století. Éra Silvia Berlusconiho, finanční krize, devalvace morálky a kulturních hodnot, atmosféra úpadku a carpe diem. Svět už není, co býval: změnil se New York, festival v San Remu, ostrov Capri i sama Neapol… Zůstává jen Věčné město, protože to zemřelo už dávno. Tonyho hlavním tématem je opět hledání autenticity, okamžiků nefalšovaného úžasu, čekání na zázrak, který se může dostavit v podobě bujarého veselí a nekonečného záchvatu smíchu. Rehabilitace kultury smíchu a humoru (nikoli bezduché zábavy) se zdá jedinou záchranou našeho světa. Pokud už není pozdě.