Tři generace medvědí rodiny, babička píšící svou autobiografii, dcera Toska, artistka v cirkuse, a její syn Knut, žijící v zoologické zahradě, jsou všichni součástí života lidí. I když jsou lidem všemožně nápomocní, nikdy mezi nimi nemají své pevné místo.

Jaké to je být lední medvěd pracující v cirkuse a co znamená bavit návštěvníky v zoo? Po emigraci do západního Německa se medvěd proslaví, jeho osudy jsou však úzce provázané s těmi lidskými. Co tedy pak? Může mít medvěd krizi identity? Jak se může odstřihnout od lidí, když je na nich plně závislý, už jen proto, že nezná svou biologickou matku?

Takovéto zdánlivě prazvláštní otázky ve skutečnosti poukazují na život vykořeněného člověka snažícího se vytyčit směřování svého nového osudu. Netradiční novela, se snovým dějem probíhajícím jakoby paralelně k lidskému bytí, je metaforou životních zkušeností z různých navzájem se prostupujících společností a kultur.

Jaké svědectví můžeme čekat od duše, když v bezesné noci přehrabuje svou historii? Yveta Shanfeldová vydává pátou básnickou sbírku a znovu otevírá čtenáři křehký dům svého života plný intimních zvuků, ptačího křiku a nelichotivě přesných rodinných portrétů. V textu jde o básnické zření i o vášnivé objevitelství, vynořují se vzpomínky i slova jazyka milovaného z dálky New Jersey. Vše ve sbírce je vrstevnaté a kloubnaté množstvím nápadů: „když už se nedá spát, tak aspoň s otevřeným oknem“.

Americký lékař, vědec a spisovatel Randolph Nesse, spoluzakladatel oboru evoluční medicíny, ve své nové knize rozšiřuje pohled na vznik nemocí a aplikuje principy svého oboru na duševní choroby. Zabývá se přitom otázkou, proč jsou v současnosti úzkost, závislost na látkách či poruchy příjmu potravy a schizofrenie tak rozšířené. Různými poruchami nálady dnes trpí stovky milionů lidí na celém světě. Mají kvůli tomu zhoršenou kvalitu života a znemožňuje jim to pracovat, a někdy i vůbec žít. Pomalý postup v hledání příčin těchto chorob a jejich léčby inspiruje sílící volání po nových přístupech. Tato kniha se proto ptá, nejen proč někteří lidé onemocní, ale hlavně proč jsme díky přírodnímu výběru tak náchylní vůči duševním chorobám.
Jak autor vysvětluje, úzkost je užitečná odezva důležitá pro naše přežití, která prostě někdy přeroste míru. Panické ataky jsou falešné poplachy v systému „boj nebo útěk“, jejichž běžnost lze vysvětlit principem detektoru kouře, u nějž se také musíme smířit s planými poplachy. Negativní pocity jako úzkost a mizerná nálada jsou stejně tak jako fyzická bolest a kašel v určitých situacích užitečné, ale často jsou přínosné pro naše geny, ne pro nás samotné. Sociální úzkost je téměř univerzální, protože těm našim předkům, kteří se starali o to, co si o nich ostatní myslí, se dařilo lépe než jiným lidem. Díky pocitu viny je možná lidská morálka a žal je nevyhnutelnou cenou za lásku.
Současné prostředí se značně liší od toho, v němž jsme se vyvinuli. Z důvodu naší nepřizpůsobenosti aktuální situaci tak máme narušené mechanismy regulace nálady. Přesun pozornosti z nemocí samotných na rysy, které způsobují tuto naši náchylnost, představuje proto důležitý vhled, úhelný kámen evoluční medicíny, který může znamenat zásadní krok k léčbě psychických obtíží.