Sebrané texty Evy Švankmajerové obsažené v této knize jsou žánrově různorodé: vzpomínky z dětství, zápisy snů, svébytné, v řadě ohledů sociokritické esejisticko-beletristické statě, texty na pomezí básně v próze a povídky, drobné dramatické útvary — miniatury filmových scénářů či divadelních skečů, odpovědi na surrealistické ankety, autorské příspěvky do kolektivních surrealistických her. Žánrová pestrost však nezakládá obsahovou a významovou roztříštěnost: výraznou jednotící osu tvoří — kromě zřetelného světonázoru surrealistické imaginativní podvratnosti — nezaměnitelný autorčin jazyk, suverénně transponující pokleslé lexikum a stylistické postupy někdejšího „dámského čtiva“ do poloh básnicky provokativních, v nichž zpravidla neoddělitelně slučuje a prolíná své nejsoukromější tematizace (láska, sex, rodinný život, vztahy…) s kritickými komentáři jevů společenských (ženská emancipace, institucionalizovaná výchova, vzdor vůči všem formám represe a stupidity atd.). Texty představují zásadní formální (komentáře) i obsahové paralely k její vlastní tvorbě malířské a básnické: obrazy se vaří, automobily mění tvar jak v nějakém psychedelickém tripu, autorka si ve snu obléká seprané mužské trenýrky a v Papinově hrnci vyváří opotřebované dětské spartakiádní cvičky. Imaginace všežravá / tvořivá / kritická.

Dosud nejrozsáhlejší český výbor z Esejů Michela de Montaigne ve výjimečném překladu a úvodní esejí Václava Černého, revidovaném a doplněném Václavem Jamkem, je něčím víc než jedním z ústředních děl renesanční literatury.
Autor vyslovil jako první myšlenku, že „podstatu lidství univerzálního můžeme objevit pouze v sobě samých, dlužno však sestoupit v sobě dostatečně hluboko, aby naše poznání a cit objevily pod zvláštností, jedinečností a osobním rozdílem základ svaté banality člověka vůbec“. Je málo knih v jedné vrstvě přístupných každému pozornému čtenáři a v druhé ho vedoucích do nekonečných hloubek.

Duše, kterou obývá filosofie, má svým zdravím činit zdravým i tělo. Má dokonce i navenek zářit klidem a blahým pocitem: má přetvořit k svému obrazu i vnější držení, a vyzbrojit je tudíž půvabnou hrdostí, činným a jarým postojem i spokojeným a vlídným chováním. Nic není tak rozkolného a zároveň tak družného jako člověk: to první z neřesti, to druhé z přirozenosti. Michel de Montaigne

Kniha Jeana-Yvese Tadiého je určitým inventářem myšlenek Marcela Prousta a Sigmunda Freuda. Autor nachází paralely v jejich názorech na spánek, sny, paměť, dětství, homosexualitu, lásku, žárlivost, smutek i smrt.

Jean-Yves Tadié, přední odborník na dílo Marcela Prousta a pozorný čtenář Sigmunda Freuda, porovnává ve svém textu inteligence dvou výjimečných mužů a jejich postoje k okolnímu světu. Freud i Proust byli, každý svým vlastním způsobem, průzkumníky, kteří se snažili proniknout hlouběji do lidské psychiky. Jeden prostřednictvím nevědomí a psychoanalýzy, druhý v souvislostech s pamětí, z níž se vynořují obrazy koloběhu života, jež nám pomáhají pochopit sama sebe i situace, v nichž se ocitáme. Ačkoli současníci, Freud a Proust se nikdy nesetkali, nestudovali vzájemně svou práci, ale zdá se, že sledovali paralelní cesty ve výzkumu hloubek a jemností lidské mysli.

Akademik, literární kritik a životopisec Tadié ve své práci dělá to, o čem možná mnozí znalci freudovských teorií a proustovského vyprávění snili. Spojuje dva světy, vymýšlí společná témata. Jemně staví oba muže bok po boku, přemýšlí o psychice Proustových postav a klinických případech vyprávěných Freudem. Upozorňuje na jejich podobnosti a rozdíly. Rozebírá také myšlenky, jež oba géniové zaznamenali na papír, avšak dovozuje i to, o čem mlčeli. Výsledkem Tadiého práce je vzácná esej, která vrhá nové světlo na propojení obou myslitelů, a osvětluje mnohá temná zákoutí při studiu lidské duše a dosahu umění.