Putovat a listovat, obracet stránky v kalendáři. Jaro, léto, podzim, zima. A také to, co se nedá rozdělit, také půltóny, předčasná období, zpoždění či návraty. Předjaří s nečekanou záplavou sněhu. Kruté polomy a nové naděje. Domino kaluží po letním lijáku. Vůně kopřiv a spařené trávy, vůně kompostu. Babí léto, ale ještě ne podzim. Lampiony kaštanů a javorů rozvěšené po kraji. Vůně jablek v komoře stále svěží. Vůně povidel a hub v kuchyni. Listování, obracení listů v houstnoucím šeru po návratu z Pohoří. Soubor poutnických zápisků, črt a pověstí z novohradska i přilehlého Waldviertlu. První svazek edice Stropnice.

nakl.studio Stará škola

Studie francouzského politologa a geopolitika Bertranda Badieho Nejsme už sami na světě (Nous ne sommes plus seuls au monde. Un autre regard sur l'"ordre international", La découverte, Paříž, 2016) je výstižným a stručným shrnutím základních prvků diplomacie, pravidel zahraniční politiky, tak, jak se v průběhu dějin konstituovala, a charakteristikou současné situace v této oblasti.
V historickém přehledu, který tvoří první část knihy, Badie popisuje zrod rozhodujících pojmů státu, suverenity, hranic, moci, války, míru a mezistátních vztahů na úsvitu evropské modernity v kontextu westfálského míru, jehož role je pro danou oblast po velmi dlouhou dobu (až do r. 1918, respektive 1945-48) veskrze rozhodující. Westfálský mír znamená definitivní nahrazení reziduí mlhavého středověkého universalismu nikdy ve skutečnosti nerealizované představy jednotného křesťanského impéria pragmatickým uznáním statu quo pro skupinu stejně suverénních států, které mezi sebou navazují vztahy, uzavírají smlouvy a především bojují. Vytvoření moderních evropských států je tedy konkomitantní s uznáním (často pravda jen de facto) států jiných, tj. Druhého, který je více méně stejný jako Já. Rozhodujícím momentem pro takto umožněné mezinárodní (spíše mezistátní) vztahy je ovšem poměr sil, především pak sil vojenských. Konstrukce státu spadá v jedno s budováním vojska, odtud pak charakter hypermilitarizace evropských států v powestfálském období. Války se vedou mezi státy pomocí jejich vojenských sil. Tato militarizace přinesla pak evropským mocnostem rozhodující výhodu při expanzi do zbytku světa v 19. století, kdy se jim podařilo všude westfálský systém vnutit, samozřejmě v pro ně samé drtivě výhodném smyslu. 19. století vůbec představuje dle Badieho klasickou podobu systému, kdy se světovláda koncentruje v rukou oligarchického klubu rozhodujících mocností (Anglie, Francie, Rusko, Německo, Rakousko, později USA,), který diktuje svá rozhodnutí mocnostem sekundárním (Itálie, Turecko, skandinávské země, atd.), jež s plnoprávnými členy klubu nemohou soutěžit, nemluvě o koloniích, jež jsou jednoduše vlastnictvím členů klubu. Právě v tomto kontextu se vytvořila pravidla mezistáního styku, pravidla uzavírání smluv a rovněž implicitní pravidla válčení.
Po skončení studené války, které se zprvu interpretovalo poněkud zjednodušeně jako vítězství amerického tábora, dochází v mezinárodní politice k podstatným změnám, které Badie vyzdvihuje. Jde mj. o vynoření nových státních aktérů, kteří nejsou nikterak závislí na westfálském systému, vynoření vlivných mimostátních čnitelů velmi různé provenience, rozbití státního monopolu na informaci a na desinformaci, krizi a oslabení států vůbec, jak západních, tak i nově konstituovaných (např. v Africe). K tomu se pojí vynoření nového způsobu válčení a nové konfliktuality, která se vyznačuje asymetrií a deteritorializací. Klasické vojenské zásahy jsou v tomto kontextu málo účinné. Konečně se ukazuje rovněž omezená účinnost americké "soft power", která může sice ovládat kulturu, ale jen málo proniká do chování společenství integrovaných radikálními ideologiemi.

Záznamy snů německého filozofa, muzikologa, sociologa a estetika Theodora W. Adorna (1903-1969) jsou často bizarní, někdy dokonce komické, odhalují jeho surreálné i erotické představy, ale i motivy z rodinného prostředí.

Své sny začal Theodor W. Adorno, jeden z nejvýznamnějších představitelů kritické teorie tzv. frankfurtské školy, pozorně zaznamenávat v roce 1934, tedy ještě před svou emigrací z Německa do USA, a v zápiscích setrval až do roku 1969, do doby krátce před svou smrtí. V předmětném svazku se autor nesnaží texty nijak vysvětlovat, interpretovat či psychoanalyticky hodnotit a nechává je bez komentáře. Přesto v jednom rozhovoru, který na dané téma poskytl médiím, jakési vyjádření poskytl, když prohlásil: „Sny nejsou vzájemně pospojovány jako naše sny, nýbrž tvoří také kontinuum, patří jednotnému, ucelenému světu, podobně jako Kafkovy povídky. Čím těsněji však spolu sny souvisejí nebo čím častěji se opakují, tím větší je nebezpečí, že je už nedokážeme od skutečnosti odlišit.“
Ve svých snech se Adorno setkává z různými osobnostmi kulturního a společenského života a doléhají na něj pocity viny v souvislosti s holocaustem, jemuž jako emigrant unikl. Často, možná v právě v této souvislosti, prožívá ve snech například svou vlastní popravu.
Protokoly snů nabízejí překvapivý materiál k pochopení vnitřního světa Adornovy výjimečné osobnosti. Kniha je závěrem opatřena komentářem německého profesora literatury na univerzitě v Hamburku Jana-Philippa Reemtsmy.