V reportážích ze srpna 1934 popsal Jiří Hejda změny, kterými procházelo Německo po nástupu nacistů a zejména po tzv. Noci dlouhých nožů. O rok později, v roce 1935, pak mapoval situaci v Československém pohraničí, které se potýkalo se značnými ekonomickými problémy.

Při psaní reportáží vycházel Jiří Hejda z osobních zážitků a rozhovorů. Zajímalo ho, jak se Němci k nacistickému režimu stavěli, hovořil s jeho stoupenci, včetně nejvyšších funkcionářů, i s jeho odpůrci. Všímal si těžkého postavení německých Židů, pokoušel se popsat, jak na stávající režim reagují různé vrstvy německé společnosti (dělníci, podnikatelé, živnostníci, apod.). Vznikl tak zásadní záznam německé každodennosti v době rodící se nacistické nadvlády.
Text Bída v pohraničí upozorňuje na neutěšenou, v některých případech přímo katastrofální hospodářskou situaci v pohraničních oblastech Československa v polovině třicátých let minulého století. Na základě podrobného studia hospodářských ukazatelů a odborné literatury Hejda analyzoval a popsal nelehkou situaci průmyslu a živností, bankroty, nezaměstnanost a odchody tamních obyvatel za prací do sousedního Německa. Hlavní důvod krize viděl Hejda v dlouhodobém zanedbávání pohraničních regionů ze strany české vlády.

Soubor esejů o možné podobě posmrtného života od jednoho z nejvýznamnějších soudobých neurovědců Davida Eaglemana, autora několika světových bestselerů. Na základě různých mýtů, náboženských konceptů a současných vědeckých poznatků nabízí vzájemně zcela odlišné, až protichůdné hypotézy posmrtné existence. Bude nutné zrychleně znovuprožít všechny události vlastního života? Anebo si můžeme vybrat, kým po smrti chceme být? Jsme ve skutečnosti jen nevýznamná frankensteinovská stvoření vzniklá v laboratoři, nepovedený experiment, který žádný posmrtný život nemá? Anebo si ho snad můžeme sami stvořit, vybrat z katalogu jako dovolenou?

Nejste vy náhodou mozek naložený ve sklenici, který může vidět, slyšet a cítit vůně i chutě, prostě všechno, přesto však je to jenom pouhý přelud utkaný z přediva snů?

Ateisté i věřící se shodli na tom, že Bůh žije pouze díky nám. Když ho opustíme, umírá. Zpočátku jsme byli poctěni tím, že jsme tak významnými buňkami božského těla, ale pak nám tak nějak docvaklo, že jsme vlastně boží rakovina.

Bezmála čtyři století od svého vzniku (1585) čekal na vydání útlý portugalský rukopis Luíse Fróise (1532–1597), jezuitského misionáře první generace, který strávil více než třicet let v Japonsku a sepsal o něm rozsáhlé dějepisné dílo. Teprve když Fróisovo „stručné a výstižné pojednání“, jemuž čas spíše přidal než ubral na půvabu, v madridské knihovně objevil Fróisův řádový bratr Josef Franz Schütte, mohlo toto dílko v roce 1955 poprvé vyjít péčí tokijské jezuitské univerzity spolu se zasvěceným komentářem a souběžným německým překladem. Dnes je tato původem didaktická jezuitská příručka, která měla zmírnit kulturní šok evropských misionářů ve styku s japonským světem, považována za vůbec první systematické srovnání evropské a japonské civilizace. Především je to však neodolatelný portrét Evropy tváří v tvář zrcadlu jinakosti, v němž se odráží její stranově obrácený, a přece rovnocenný obraz.