Na počátku jednadvacátého století žijeme znovu v době strachu. Ať už jde o strach z válečných konfliktů, teroristických útoků nebo z přírodních, ekologických katastrof. Žijeme ve stavu neustálé úzkosti z nebezpečí, která mohou kdykoli a neohlášeně zasáhnout.

Strachem nazýváme naši nejistotu - tváří v tvář rizikům, jež charakterizují naši tekutou moderní dobu, naši nevědomost o tom, co přesně hrozba představuje, a naši neschopnost určit, co lze a co nelze udělat, abychom jí čelili.
Přitom modernita měla být podle Zygmunta Baumana, jednoho z předních sociálních myslitelů naší doby, takovým obdobím v dějinách lidstva, kdy obavy, které v minulosti pronikaly do společenského života, se již měly jevit jako nadbytečné. Lidé měli převzít nad svými životy kontrolu, držet je pevně v rukou a nést za ně odpovědnost.
Baumanova kniha Tekutý strach přináší výčet moderních tekutých strachů, pokouší se odhalit jejich společné zdroje, analyzovat překážky, hromadící se na cestě k jejich identifikaci, a zkoumat způsoby, jak je vyřadit z provozu nebo je zneškodnit.
Prostřednictvím svého popisu obav a úzkostí, které nás dnes tíží, Bauman rovněž upozorňuje na problémy, jimž budeme muset čelit a řešit je po většinu tohoto století, pokud chceme, aby na jeho konci pociťovali naši bližní větší jistotu, než dnes cítíme my.

Inkognito je úspěšná populárněvědecká kniha amerického neurovědce Davida Eaglemana, bestseller v žebříčku The New York Times. Autor v ní přichází s aktuálními výsledky výzkumu mozku a lidského vnímání, jež potvrzují teorii, že mozek své operace řídí „inkognito“ – většina jeho činnosti je nepřístupná našemu vědomí, které si tak ve svůj prospěch připisuje více, než mu náleží.

Mozek není podle současných poznatků pouhý součet jednotlivých jeho částí, podobně jako pracovníci stojící u běžícího pásu, každý soustředěný jen na svůj úkol, ale funguje spíše jako tým soupeřů. Protivníci však spolupracují tak jako členové poroty či soutěžící politické strany v demokracii, kdy každá z nich věří, že jen ona zná správný způsob řešení problémů. Pokud tedy konečný výsledek není dopředu znám, lze si jakýmsi vědomým „prefrontálním tréninkem“, přiblíženým v knize, zvýšit neuroplasticitu a pružnost mozku? Budeme jako lidstvo někdy schopni odpovědět na otázky jako: Jak je možné, že člověk může být naštvaný sám na sebe? Je možné se nečekaně polechtat? Máme svobodnou volbu? Kdybychom přistáli na planetě, kde žijí mimozemšťané s odlišným vnímáním času, připadali bychom jim jako sochy, tak jako nám připadají kupříkladu stromy? Proč kameny ležící vedle vodopádu vypadají, že šplhají nahoru, poté co jsme se chvíli dívali na padající vodu? Proč se pacienti, kteří užívají léky na Parkinsonovu nemoc, stávají hazardními hráči? I na takovéto otázky může kniha pomoci nalézt odpovědi.

Druhý díl souhrnné publikace Psychedelika a psychonautika představuje výsledek dlouholeté práce českých vědců, lékařů i psychologů. Fenomén psychedelických látek se v knize pojednává neobvykle vyčerpávajícím způsobem — tento díl, po spíše odbornějším a techničtějším prvním dílu, se z velké části věnuje užívání psychedelik a dalších látek ze spirituálního a religionistického hlediska, projednává zejména otázku šamanství a náboženského užívání ayahuasky, peyotlu, ibogy, rituálů kultu bwiti a končí etickou stránkou užívání těchto látek a jejich současnou právní úpravou.
Cílem této knihy je poskytnout objektivní a co nejucelenější pohled na problematiku psychedelických látek. Text proto přináší nejen poznatky z exaktních věd a shrnutí vědeckých výzkumů, ale zabývá se psychedeliky i v kontextu antropologickém, spirituálním, terapeutickém či rekreačním, jakož i jejich právním statusem. Kniha slouží ke vzdělání jak odborné, tak laické veřejnosti s tím, že přináší relevantní informace na dané téma za účelem jejich destigmatizace a minimalizace rizik spojených s jejich užíváním.