Studie o současné české dramatické tvorbě si všímá nové tvorby autorů, kteří byli za minulého režimu umlčeni i těch, kteří jím byli s jistým omezením trpěni. Připomíná tvorbu autorů malých divadel a divadelníků, kteří se etablovali po změně režimu.

Studii o současné české dramatické tvorbě rozdělil divadelní kritik Jan Kerbr do několika okruhů. Všímá si nové tvorby autorů, kteří byli za minulého režimu umlčeni (Václav Havel, Milan Uhde, Pavel Kohout...) i těch, kteří jím byli s jistým omezením trpěni (Daniela Fischerová, Karel Steigerwald). Nelze opomenout ani popřevratovou tvorbu autorů oblíbených malých divadel (tandem „cimrmanovců“ Smoljak-Svěrák, Jiří Suchý ze Semaforu). Mnoho dramatických textů nezanedbatelné úrovně se ovšem objevuje u praktických divadelníků, ať už režisérů či dramaturgů, kteří se etablovali víceméně teprve po změně režimu (Jan Antonín Pitínský, David Drábek, Jiří Pokorný, Miroslav Krobot, Karel Tománek, Jan Vedral, Iva Volánková-Klestilová, David Jařab, Antonín Procházka, Martin Františák...). Nejpřekládanější autorka českých divadelních her Iva Peřinová je spjata s tvorbou pro přední loutková divadla, v jejích šlépějích kráčí i její syn Vít Peřina. Mnohé osobnosti české dramatiky se na veřejnosti poprvé objevily díky radokovské soutěži o původní domácí hru, kterou každoročně iniciuje časopis Svět a divadlo (Lenka Lagronová, Petr Zelenka, Egon Tobiáš, Roman Sikora, Pavel Trtílek, Zdeněk Jecelín, Miroslav Bambušek). Nelze opomenout ani práce zralejších autorů, u nichž ojedinělé divadelní texty stály na okraji jejich tvorby (Ludvík Kundera, Jiří Stránský), pak také výrazné osobnosti s kontinuální dramatickou tvorbou, jakými jsou Arnošt Goldflam i solitéři Hubert Krejčí či René Levinský. V posledních letech svými texty „bodují“ příslušníci nejmladší generace (Petr Kolečko, Tomáš Svoboda, tandem Jarkovský- Vašíček, Magdalena Frydrych-Gregorová). Těmto osobnostem a jejich tvorbě – i když ne u všech ve stejném rozsahu - je studie věnována, okrajově jsou zmíněni ještě další autoři. Česká dramatický tvorba se totiž rozrůstá víc, než by se na první pohled zdálo.

Kniha Vyprávění nočních hubeňourů shrnuje přehledně, ve čtyřech částech, dějiny frenetické literatury od raného novověku po současnost. „Touha po senzacích smyslů, blouznivá imaginace i povrchní fantastika, chuť vyprávět příběhy – to vše spojuje ,lesser writers‘, menší spisovatele, a francouzské malé romantiky frenetické školy,“ píše Linhart úvodem, „Tyto plejády zapadlých hvězd by nebyly úplné, kdybychom nevyjmenovali všechny ty uražené a ponížené, kteří si vědomě i proti své vůli reklamovali místo na literární periferii: ,poetae minores‘ české dekadence […], většinu německo-české literární scény […], osamělé aristokraty a ubohé ,outcasts‘. V první studii projdeme dějinami frenetické literatury od XVII. po XX. století. Ve druhém dílu se čtenář intimněji seznámí s několika fatálními ,lordy horory‘ z Velké Británie, Nové Anglie a kalifornského pobřeží. Třetí díl je pak lexikonem monster a fantastických bytostí. […] Díl čtvrtý je malou antologií anglických překladů povídek několika českému čtenáři málo známých, ba i zcela neznámých autorů.“

Jako třetí svazek Díla Vratislava Effenbergera vychází jeho poslední velká práce, vznikající do roku 1977. Autor v ní prostřednictvím prozaického útvaru na pomezí autoanalýzy, osobní zpovědi, básně a odborného textu hledá historickou logiku psychosociálního, společenského a politického vývoje světa od začátku 20. století až po rok 1977, zejména příčiny a průběh postupného úpadku euro-americké civilizace a některých aspektů civilizací východních. To vše se zvláštním zřetelem k českým historickým peripetiím, ať již šlo o projekt Masarykovy první republiky či o Pražské jaro 1968.
Autor vede svou analýzu jak cestami tradiční historiografie, tak prostřednictvím živých surrealistických postupů (černého humoru, objektivní náhody). V lidské imaginaci neshledává jen zdroj estetických hodnot, ale i aktivního činitele společensko-politického dění. Před čtenářovýma očima v knize defilují soustředěné portréty V. I. Lenina, L. Trockého, J. V. Stalina, je předestřeno dilema „Masaryka-vědce" a "Masaryka-politika“, pojednán „Hitlerův iracionální mýtus“, porovnána motivační východiska vražedkyně Olgy Hepnarové a sebevraha Jana Palacha a je dokumentováno i historické setkání čínského vůdce Maa se členy skupiny Beatles jakožto "konečné vítězství absolutní debility".