Renata Pohorská vystudovala bohemistiku s francouzštinou na Univerzitě Karlově, věnovala se i překladatelství a lexikografii, ale vlastní verše začala psát až později. Zjevná filologická zkušenost se setkává s mladistvou citovostí, přičemž bohatý, vybroušený, chvílemi archaický jazyk splývá ve zvláštním akordu s niternou spontaneitou. Ladění prvních básní pozvolna ustupuje formální invenci a zvláštnímu humoru, jehož předzvěstí se stává lehce groteskní balada o Tonym na Výtoni s verši pádnými skoro erbenovsky. V dalších částech se drobná, ostře pointovaná lyrika střídá s nápaditými jazykovými hrami a poetickými hříčkami, u nichž se význam slov podřizuje zvukomalebnosti. Vynalézavé rýmy, překvapivé asonance, rytmus, v němž lze zaslechnout ozvěny dávných pokusů s časomírou, dodávají těmto textům magickýráz zaříkávání či zaklínání. Vrcholem jsou důmyslné foneticko-sémantické etudy, experimentálně hravé permutace s ironickým podtónem, které se i zde přeměňují v nečekaně silné básnické obrazy.
Sbírka je doplněna 6 barevnými grafikami Romana Bartoše.

Kniha významné české básnířky (1946–2013) shrnuje její verše z pozůstalosti, obsáhlou fotografickou část, mapující autorčinu životní cestu v letech 1963 až 2013, a všechny rozhovory, které ve svém životě poskytla. Fotografická část přináší mimo jiné unikátní fotografie Jiřího Stivína, Jana Reicha a Daniely Horníčkové, které jsou zde zveřejněny vůbec poprvé. Vladimíra Čerepková debutovala v roce 1961 v Mladém světě. V roce 1968 odešla do Francie, kde se živila různými příležitostnými pracemi (mj. ošetřovala nemocného Jana Čepa a byla pomocnicí v domácnosti Jiřího Koláře), volnou tvorbou a batikováním látek. Žila střídavě v Paříži a na francouzském venkově. Vydala básnické knihy Ryba k rybě mluví (1969), Ztráta řeči (Köln am Rhein 1973), Extra Dry Silence (Paris 1988), Bez názvu (Paris 1991) a Sans titre (Alfortville 1991). V roce 2001 vydala v nakladatelství Torst soubor své poezie s názvem Básně (obsahující i rukopisnou sbírku Tělesná schránka) a v roce 2008 básnickou sbírku Zimní derviš.

V první polovině své desáté knížky přichází autor s kratičkými prozaickými útvary, jejich poetičnost a jemný humor si nachází větší porozumění u „nečtenářů“ básní, aby je v druhé polovině přesvědčil, že poezie je zrcadlem duše básníků, ale i čtenářů!