Věčně budoucí ministr kultury Tutanchamon, řečený Tutáč, ten, který prosadil 75 % státního rozpočtu pro svůj rezort, tato lhostejná triumfující šelma inspirovaná hegemonií egyptských faraonů a pojímající svůj úřad jako (nad)vládu nevyzpytatelného absolutistického sarkastika, tento původce nesmrtelné Knihy Tutáč, pokračuje s podporou sekretáře Slávka Jandáka v díle totální kulturní obnovy další etapou. Její průběh zaznamenává a glosuje v zápisech, jejichž přepis předkládáme jeho milovníkům přesně s tou pokorou a důvěrou, za jakých vznikaly.

Kniha vychází ke 200. výročí prvního písemného záznamu o spatření Bludného Holanďana. Ministerstvo kultury ji podpořilo dvěma pilotami z alpské borovice, a pokud v ní vystupuje někdo mrtvý ještě jako živý, nejedná se o závadu.

Čtvrtá prozaická kniha historičky umění Mileny Slavické navazuje na její první dvě knížky (Povídky jamrtálské a Hagibor) a tvoří s nimi trilogii. Jde o knihy vzájemně propojené, které mají téměř stejné literární hrdiny (ve smyslu jejich základního charakteru) a hlavní postavy mají stejná jména. Všechny tři knihy vypovídají o přibližně stejné době. A všechny tři jsou neseny „lokální imaginací“, každá z nich je inspirována určitým místem. Slavická je zkušená, precizní vypravěčka, její styl je vyzrálý, přesný a sytý. Podobně jako u prvních dvou knih, i součástí knihy Na Betáni jsou autorčiny fotografie. Milena Slavická (* 1949) byla v letech 1990 až 1996 šéfredaktorkou časopisu Výtvarné umění. Působila jako kurátorka výstav současného českého a zahraničního umění a jako editorka a vydavatelka knih, katalogů a sborníků. Od roku 1999 do roku 2015 přednášela na Akademii výtvarných umění v Praze. Je autorkou knih UB 12 a Flug-Entfernung-Verschwinden. Konzeptuelle Moskauer Kunst. Nakladatelství Torst jí vydalo knihy povídek Povídky jamrtálské, Hagibor a Ona.

Po předchozích titulech, v nichž se Ralph Dutli zabýval našimi „kulturními dějinami“ prostřednictvím zástupců z říše rostlinné (oliva a olivovník) a živočišné (včela a med), přidal nyní esej o představiteli z říše minerálů.
Zlato bylo vždy považováno za nezničitelný, věčný kov, bylo zbožšťováno i zatracováno. Jeho lesk vyzařuje z mýtů a pohádek, prolíná se dějinami literatury i výtvarného umění. Je symbolem lesku i nenasytnosti. Slouží magii, je znamením i zdrojem moci a ovlivňuje chod dějin.
Autor pohlíží na nejrozporuplnější z minerálů z nejrůznějších úhlů. Otevírá před čtenářem nepřebernou pokladnici výtvarného a rituálního užití zlata, předkládá nám literární reflexi ve všech obdobích dějin, upozorňuje na zásadní role, které zlato sehrálo v lidské historii, zkoumá je z hlediska vědy a praktického užití. Ralph Dutli vypráví příběhy, z nichž jde mráz po zádech, i takové, které pohladí po duši anebo pobaví. Zkoumá je z hlediska duchovního i vědeckého. Vypráví o lidstvu a jeho zlatých snech.