Vrcholné dílo Roberta Arlta (1900-1942), svérázného a ojedinělého zjevu argentinské literatury, je skvělou psychologickou sondou a zároveň vynikající parodií literárních žánrů a společenských diskurzů. Život Rema Erdosaina, výběrčího v cukrovarnické společnosti a zneuznaného vynálezce, se obrací naruby v okamžiku, kdy vyjde najevo, že zpronevěřil šest set pesos a sedm centů. Poté, co ho vyhodí z práce a opustí ho žena, přimyká se k bizarnímu tajnému společenství okolo Astrologa, novodobého mesiáše i tyrana, jež si klade za cíl vytvořit nový společenský řád skrze revoluci.

Román Sedm bláznů (1929) zobrazuje Argentinu na okraji propasti. Monstrózní svět hemžící se snílky, revolucionáři a potenciálními diktátory může být vnímán jako Arltovo zlověstné proroctví trýznivého vývoje země ve 20. století a dodnes si uchovává mimořádnou působivost jako velké apokalyptické dílo moderní literatury.

"Pokud se některý z laplatských spisovatelů přiblížil tomu, co označujeme za geniální, pak to byl Roberto Arlt."Juan Carlos Onetti

Román Tišitel (1964) je druhou částí volné „trilogie čekání“ Antonia di Benedetta (1922—1986), jednoho z nejoriginálnějších argentinských spisovatelů 20. století. Leitmotivem prózy, jejíž děj se odehrává, jak Di Benedetto říká, „v jakémsi městě v Jižní Americe, v pozdní poválečné době“, je hluk, který bezohledně prostupuje všemi a vším a tvoří tak jistý řád reprezentující svět. Bezejmenný vypravěč vede obsesivní a nikdy nezavršený boj proti jeho působení, které v něm přerůstá až ve vědomí jakéhosi ontologického prokletí. Marnost úsilí o jeho eliminaci, jíž nelze jakoukoli zákonnou cestou dosáhnout, podtrhuje erozi osobních vztahů a konečné ztroskotání hlavního hrdiny.

„Mezi argentinskými spisovateli je Di Benedetto jedním z mála autorů, který dokázal vypracovat svůj vlastní styl, založený na přesnosti a úspornosti, a který navzdory své lakoničnosti a zdánlivé výrazové chudobě přechází mezi mnoha nuancemi a odstíny, od hovorových po reflexivní, od popisných po lyrické, a činí tak s překvapující účinností.”— Z předmluvy Juana Josého Saera

V pořadí třetí prozaický text fotografa, konceptuálního umělce a spisovatele Édouarda Levého (1965-2007) svým pojetím zklame očekávání, která by jeho název mohl vzbuzovat: Levé nepředkládá chronologicky či tematicky uspořádanou biografii, nýbrž se zdánlivou svévolností skládá svůj portrét z krátkých afirmativních sdělení v první osobě. Těsně k sobě tak přiléhají nesourodá vyjádření o jeho tělesnosti s krátkými historkami, banalitami či se sebezpytným přemítáním. Stejně jako u jeho fotografických cyklů vzniká výsledný dojem až v procesu kumulace prvků - nahromaděné detaily postupně skládají stále úplnější mozaiku. Výsledkem je rytmizovaná struktura, jakási melodie obrazu, která jeho autoportrét nechává zaznít ve své nedělitelné završenosti.

Levé psal Autoportrét v období těžkých depresivních stavů, kdy byl zachvácen panikou z předtuchy brzké smrti. Pokusil se tedy zanechat po sobě stopu a co nejúspornějším, nejsevřenějším stylem zaznamenat vše, co má brzy propadnout zániku. "Je to otisk mého mozku, obsesivní a spontánní." Jeho prostý, sugestivní způsob ztvárnění subjektivity nutí čtenáře ke konfrontaci se svou vlastní identitou.