Každá generace je předem ztracená jako všechno, co je vnímáno jako vlna. Navrší svůj díl zkázy a začne ustupovat v osamoceném rozčarování svých příslušníků. Následuje ontologická výzva k bolestnému prozření, která generaci ke všemu zlému rozdělí.

Ti, kteří fakt dědičného selhávání odmítnou, ustaví přízrak její elitářské, institucionální a fašistické části. Potom to periodicky oslavují. Ti, kteří ho neodmítnou, ti druzí, pokud přežijí, získají dojem, že spatřili vzdálený odlesk slavností jiného druhu. To je pochopitelně přelud.

Jediným zadostiučiněním tak zůstane možnost předat pod kopulačními pohyby mezigenerační výměny postů, řádů a frustrací univerzální definici generační proradnosti a technickou zprávu o jejím ničivém potenciálu.

Každá literární generace je předem ztracená jako všechno, co je vnímáno jako vlna. Život je vůbec pěkný.

Maurice Blanchard (1890-1960) je dnes považován za jednoho z nejvýznamnějších francouzských básníků minulého století. Prožil všechny jeho katastrofy, ale žádná z nich nepoznamenala to, co mu bylo bytostně nejbližší: nezávislost. Za svého života byl téměř neznámý, oceňovaný pouze několika blízkými přáteli a několika desítkami čtenářů. Nestál o slávu, o literární ceny, zcela dobrovolně a úmyslně si zvolil místo na samém okraji literárního světa, který mu byl cizí, nepřátelský, prohnilý. Opovrhoval jím, stejně jako opovrhoval společností.
"Nejkrásnější socha / je šedá dlažební kostka / čtverhranná dlažka / ta těžká kostka vržená / do ksichtu fízlům."
Za Blanchardova života jeho poezii četli a oceňovali především básníci. V jednom z dopisů Julien Gracq neváhal napsat, že u Blancharda se "poprvé při četbě poezie nenudil". Oslovovala osobnosti z tak rozdílného spektra, jako byli třeba Gaston Bachelard, Benjamin Péret, Jean Wahl, André Pieyre de Mandiargues, Jean Follain či z mladší generace Pierre Peuchmaurd či Jimmy Gladiator. Maurice Blanchard patřil k těm nemnoha básníkům, pro které jakákoli iluze o současném světě, o všech jeho nanejvýš tristních spektáklech, byla prokletím:
"Lze žít bez naděje? Zajisté, žije se mnohem lépe a život je mnohem osobitější. A to je nanejvýš důležité."

Její rané automatické texty byly pro surrealisty „bleskem z čistého nebe“ a jejich autorka byla nazvána „Alenkou surrealistů“. Román Tvář s lehkým záchvěvem (1964) je stěžejním prozaickým dílem Gisele Prassinos (1920), českému čtenáři dosud téměř neznámé francouzské autorky. Žena zmírající nudou, muž vybavený umělým mozkem, zamilovaný asistent, tančící opice, ruská kráska a londýnská bezdomovkyně, hloubení otvorů ve stěnách obydlí. Pod tlakem nenadále vyvolaného pocitu ztráty vypovídá umělý mozek funkci a dočasně vrací svému majiteli původní identitu... Hranice mezi skutečným a fantazijním je zastřena, ludický duch a nonsensový humor se kříží s kriminální zápletkou... Kniha byla při svém druhém vydání v roce 2001 vyznamenána Velkou Poncettonovou cenou, kterou od roku 1970 uděluje francouzská Společnost spisovatelů.