Kniha Materiální podmínky svobody představuje myšlenku univerzálního základního příjmu, který je ve své podstatě občanských platem vypláceným nepodmíněně každému členu společnosti, což mu má umožnit svobodnější volbu pracovní činnosti, jíž se hodlá věnovat. Ta nemusí mít nutně charakter práce za odměnu, ale např. práce dobrovolnické, kterou lze na rozdíl třeba od „zaměstnání“ burzovních spekulantů, poradenských expertů a koneckonců i většiny politiků považovat za společensky prospěšnou.

Autor sleduje vývoj myšlenky základního příjmu od jejího prapůvodu, který spatřuje na konci 18. století v díle Thomase Paina, definuje pojem a rozebírá případ státu Aljaška, kde základní příjem funguje již od r. 1982. Jeho argumentační odůvodnění nachází v úvahách o podmínkách svobody jednotlivce u význačných myslitelů minulosti (Aristotelés, Cicero, Robespierre aj.).

Mezi klíčové fenomény, na něž základní příjem reaguje, patří past chudoby a nezaměstnanosti a prekarizace práce, s níž je spojena nutnost její redefinice. Zavedení základního příjmu by mnohým poskytlo šanci na důstojnější život a možnost osobního rozvoje.

Kniha Daniela Raventóse je první souhrnnou publikací, která v češtině o této pozoruhodné myšlence vychází.
Daniel Raventós (1958) je španělský ekonom a univerzitní profesor na katedře teoretické sociologie Ekonomické fakulty Barcelonské univerzity.

Každá generace je předem ztracená jako všechno, co je vnímáno jako vlna. Navrší svůj díl zkázy a začne ustupovat v osamoceném rozčarování svých příslušníků. Následuje ontologická výzva k bolestnému prozření, která generaci ke všemu zlému rozdělí.

Ti, kteří fakt dědičného selhávání odmítnou, ustaví přízrak její elitářské, institucionální a fašistické části. Potom to periodicky oslavují. Ti, kteří ho neodmítnou, ti druzí, pokud přežijí, získají dojem, že spatřili vzdálený odlesk slavností jiného druhu. To je pochopitelně přelud.

Jediným zadostiučiněním tak zůstane možnost předat pod kopulačními pohyby mezigenerační výměny postů, řádů a frustrací univerzální definici generační proradnosti a technickou zprávu o jejím ničivém potenciálu.

Každá literární generace je předem ztracená jako všechno, co je vnímáno jako vlna. Život je vůbec pěkný.

Maurice Blanchard (1890-1960) je dnes považován za jednoho z nejvýznamnějších francouzských básníků minulého století. Prožil všechny jeho katastrofy, ale žádná z nich nepoznamenala to, co mu bylo bytostně nejbližší: nezávislost. Za svého života byl téměř neznámý, oceňovaný pouze několika blízkými přáteli a několika desítkami čtenářů. Nestál o slávu, o literární ceny, zcela dobrovolně a úmyslně si zvolil místo na samém okraji literárního světa, který mu byl cizí, nepřátelský, prohnilý. Opovrhoval jím, stejně jako opovrhoval společností.
"Nejkrásnější socha / je šedá dlažební kostka / čtverhranná dlažka / ta těžká kostka vržená / do ksichtu fízlům."
Za Blanchardova života jeho poezii četli a oceňovali především básníci. V jednom z dopisů Julien Gracq neváhal napsat, že u Blancharda se "poprvé při četbě poezie nenudil". Oslovovala osobnosti z tak rozdílného spektra, jako byli třeba Gaston Bachelard, Benjamin Péret, Jean Wahl, André Pieyre de Mandiargues, Jean Follain či z mladší generace Pierre Peuchmaurd či Jimmy Gladiator. Maurice Blanchard patřil k těm nemnoha básníkům, pro které jakákoli iluze o současném světě, o všech jeho nanejvýš tristních spektáklech, byla prokletím:
"Lze žít bez naděje? Zajisté, žije se mnohem lépe a život je mnohem osobitější. A to je nanejvýš důležité."