Ecuador (1929) je cestovním deníkem muže, „který neumí ani cestovat, ani si vést deník“. Malíř a básník Henri Michaux (1899–1984) v něm popisuje své putování po Andách, Ekvádoru a brazilském vnitrozemí až k ústí řeky Amazonky. Tento první moderní cestopis je směsí přísného pozorování a smyslově vypjaté, až halucinogenní poezie a prózy. V textu dochází k neustálému střetu vnitřního světa cestovatele s invazivním vnějším světem. Neobyčejná živost knihy je dána především souběhem ochoty nechat se cizími místy proměnit a skepse, zda je to stále ještě možné, což v důsledku vytváří jakousi dynamiku střídajících se kontrastů. Sám Michaux, konstitucí slabý, neduživý kardiak, vyhrocuje tyto kontrasty velmi riskantní plavbou po řece Napo. Za tím vším se ale skrývá touha nahlédnout svět tak jako nikdo předtím.

Závěrečný díl volné „trilogie čekání“ Antonia di Benedetta (1922–1986) je deníkem muže vstupujícího do věku, v němž si jeho otec vzal život. Ve stejné době dostává tento bezejmenný hrdina v tiskové kanceláři za úkol zpracovat téma sebevraždy. Své čekání na výročí otcovy smrti tráví zkoumáním neobjasněného případu dvou sebevrahů, jejichž výrazy na posmrtných fotografiích vyzařují nepochopitelně znepokojivou slast. Přihlížíme pátrání po významu sebevraždy, kde pátrající sám je jednou z možných obětí.

Zvláštní směs vypravěčovy lhostejnosti a ustavičného neklidu se vtěluje do přerývavého, lakonického, nemilosrdně oproštěného jazyka, v němž se banality podávají stejným tónem jako rozhodující životní okamžiky. Přes veškerou snahu, tázání, přes nashromážděné znalosti nakonec nezbývá než čekat na den, který může být poslední.

Krev nebe je prvním románem o holokaustu vydaným ve francouzštině. Příběh, jejž vypravěč v poválečné pařížské kavárně extrahuje z nesourodých zápisků jistého Borise (jímž je autor sám), nás sevře mezi dva břehy – život a smrt, krásu rafinovaného literárního prožitku a hrůzu jen letmo popisované, avšak o to působivější skutečnosti. Borisova obřízka, Hospodinovo znamení života, se stává jeho zhoubou, a jako se mezi smrtí a životem neotevírá třetí prostor, je i tato kniha kondenzátem rozporu každé lidské bytosti a příběh by se mohl odehrát kdykoli, kdekoli a komukoli z nás. Jednotlivá slova by nemohla dostatečně vyjádřit žádnou z popisovaných zkušeností, ale mistrně namíchaná směs narativních úseků, básní a obrazotvorných pasáží umožňuje čtenáři, aby porozuměl tísni neoddělitelné od lidského údělu.