Kaleidoskopický román, jejž lze považovat za Ballovo skryté umělecké krédo, vznikal v letech 1914–1920, knižně však poprvé vyšel až roku 1967. Magicko-anarchický svět plný bezbřehého absurdního humoru je odrazem zoufalství a iracionality situace, v níž se společenství imigrujících umělců v neutrálním Švýcarsku během první světové války ocitlo. Román je zároveň i poetickým ztvárněním geneze dosud nejradikálnějšího uměleckého směru – dadaismu, a svou až karnevalovou satirou vůči dobovým monstrům také protichůdcem teoreticko-reflexivního tónu Ballových pamětí.

Perecova novela Co je to tam vzadu na dvoře za kolo s chromovanými řídítky? (1966) vychází z oulipovské tradice „potenciální literatury“ a na první pohled se vyznačuje rozvernou hravostí, jazykovou komikou i formální vytříbeností. Čtenářovu pozornost neudržuje ani tak příběh, líčící peripetie vojína s nezapamatovatelným jménem, jehož nejdramatičtější momenty autor rozmělní opakováním bezvýznamných detailů, jako spíše styl samotný. Text totiž obsahuje téměř všechny myslitelné řečnické figury a odráží tak Perecovu snahu vyčerpat v rámci díla jisté kombinační možnosti.

Ratlík pronásledující vlastní ocas přiměje kardinála Pölätüa k sepsání krkolomného filozofického pojednání. 6940stránkové dílo, v němž se snaží v souladu s církevními doktrínami dokázat, že věda je podmnožinou a dalším důkazem platnosti náboženské víry, je platformou k absurdní polemice s Russellovým logickým pozitivismem, ale především nekompromisním útokem na úhlavního nepřítele víry - poezii. Zničit poezii ovšem znamená v první řadě odstranit ze světa Pölätüova osmnáctiletého syna, básníka Guillauma Apollinaira. Druhý román Generál Piesc aneb případ zapomenuté mise představuje nevinnou variaci na faustovské téma. Přináší obraz soumraku romantického vzorce heroismu a v jednoduchém a zdánlivě záhadném příběhu vykresluje nesmyslnost principů politicko-historického dění.