Cejch je nedatovaným deníkovým záznamem dívky Dagny, která se po rozpuštění divadelní skupiny neklidně potuluje německými městy a obstarává si živobytí všemožnými způsoby: jako občasná prostitutka, podomní obchodnice s ozónovými tabletami, animírka v nočním lokále, kabaretiérka či šantánová tanečnice. Její radikální a sebedestruktivní upřímnost ve snaze uchovat si vnitřní čistotu se snoubí s místy až dětskou naivitou a bezbřehou dobrotou, s níž se hrdinka vztahuje k nevybíravým nárokům okolního světa. Explicitně či jen v náznacích tu jsou zobrazena veškerá dramata ženy jako objektu cizí volby.

Ve své době byla kniha přirovnávána k Hamsunovým a Dostojevského románům, z jiné perspektivy pak k Augustinovým a Rousseauovým Vyznáním. Z dnešního pohledu může být zdánlivě pasivní promluva vypravěčky rovněž vnímána jako anticipace écriture féminine, čímž předjímá pokusy o dekonstrukci objektivizující řeči o ženě, rozvíjenou teoretičkami jako Luce Irigaray a Hélène Cixous. Také v tomto ohledu se román čte jako strhující svědectví o strastiplném životě, které neztratilo nic ze své aktuálnosti.

Emmy Hennings (1885–1948) je známa především jako básnířka, herečka a dadaistická performerka curyšského Cabaretu Voltaire, který spolu se svým mužem Hugem Ballem v roce 1916 založila. Méně známé donedávna byly její autobiograficky laděné romány Vězení (Gefängnis, 1919) a Cejch (Das Brandmal, 1920), v nichž zpracovává své bezprostřední zkušenosti se životem na okraji společnosti.

Dům dýmu je soubor básní v próze, na němž autor pracoval v závěrečných letech svého života a která patří nepochybně k vrcholům jeho lyriky. Skládá mozaiku znepokojivé obraznosti, prolamující se jednou do rozsáhlých reminiscenčních partií, jindy do krajiny úzkostných, existenciálně laděných vizí. Je posledním svědectvím o proměně, jíž prošel básníkův citový a myšlenkový svět.

V textu Koleje jsou pevně přibité k vidění rozvíjí Luboš Svoboda svůj koncept imaginace digitality. Na základě zážitku z virtuální reality, ale i ze světa, do něhož se vrací a jehož proměny zaznamenává, vzniká svébytný básnický text s podstatným jazykově experimentálním rozměrem, na nějž poukazuje už podtitul „reportáž z rozhraní“. Autor na jedné straně analyzuje své prožitky, myšlenky i fyziologické reakce na pobyt ve virtuální realitě; na straně druhé pak hledá vlastní způsob jak tuto komplexní zkušenost, která v mnoha ohledech přesahuje vše, co bylo lidskému mozku dosud známé, vyjádřit.