Antologie představuje první české překlady z teoretických spisů hudebního skladatele Antonína Rejchy, pražského rodáka, které vznikaly v druhé polovině jeho života během druhého pařížského pobytu v letech 1808 až 1836. Rejcha je jedním z nejvýraznějších hudebních teoretiků první třetiny 19. století. Jeho spisy vytvářejí soudržný pedagogický systém a prostřednictvím dobových překladů do němčiny, italštiny a angličtiny se staly základními nástroji institucionálních pilířů evropské klasické hudby nejenom v Evropě. S oporou univerzitního vzdělání a srovnáváním s tvorbou J. Haydna a W. A. Mozarta se stal Rejcha kritikem vývoje dobové hudby a současně ve svých spisech demonstroval, v čem má spočívat skutečná hodnota hudební kompozice. Vybrané texty o melodii, formách, hudební myšlence nebo umění operního skladatele jsou sjednoceny v základní filosoficko-estetické podmínce – hudba je skutečným uměním jen v těch okamžicích, kdy o ní rozhoduje cit, a nikoli rozum.

Jaroslav Havlíček je čtenářské veřejnosti znám především díky románům Petrolejové lampy a Neviditelný, které se staly i předlohami filmového zpracování. Ojedinělost a významová vrstevnatost Havlíčkových děl však dnes ustupuje poněkud do pozadí, a to i přesto, že leitmotivy Havlíčkových textů mají stále čím oslovit. O postižení této aktuálnosti a předvedení interpretační otevřenosti Havlíčkových textů se pokouší soubor studií "Fascinace neviditelností". Nejde přitom cestou historicko-literární ani cestou systematické motivové analýzy, nýbrž rozvíjí některé dílčí motivy, a to v rozmanitých interpretačních přístupech. Interpretační alternativy formulované z pozic hermeneutiky, fenomenologie, strukturalismu, existencialismu či psychoanalýzy tak otevírají vhled do významové a motivové vrstevnatosti Havlíčkových děl.

Dějinné zamyšlení nad soupatřičností člověka a světa si všímá tradice mezi renesančním myslitelem Mikulášem Kusánským a filosofem německého idealismu G. W. F. Hegelem. Nejedná se o encyklopedické zpracování, nýbrž o poukázání na klíčové myšlenkové motivy relevantní pro novověkou, ale i pozdější filosofii. Kapitoly věnované kromě obou uvedených autorů též René Descartesovi, Baruchu de Spinozovi a G. W. Leibnizovi se koncentrují kolem vůdčího tématu síly, která vystupuje jako jeden z hlavních rysů novověké metafysiky i určení subjektivity, v níž západní člověk rozumí své lidskosti. Člověk je jediná bytost, která svět nejen má, ale především ho utváří. Světatvornost bytostně souvisí s lidskou svobodou a se zřejmostí pravdy, díky které se svět člověka vůbec může (do)týkat neboli svítit, jak zní v českém slově "svět" označujícím vágně komplexní významovost jednoty a mnohosti života. Svět, pravda a svoboda jsou tím, oč běží v myšlení zvaném filosofie. Potud je každá filosofická tematizace světa jako věci, o kterou v myšlení běží, zároveň otázkou, co je sama filosofie, ale i konkrétní odpovědí na ni. Zároveň je vždy i otázkou po určení lidskosti člověka.