Ustavičně se proměňující povaha myšlení Friedricha Nietzscheho znemožňuje nalézt jeho jednotící prvek. Jedním z nich by mohlo být sledování myšlenky věčného návratu téhož, která se však objevuje v Nietzscheho díle až od druhé poloviny roku 1881, veřejně pak dokonce až od roku 1882, a proto nemůže platit za svorník celé jeho tvorby. Předložený pokus o interpretaci této - podle Nietzscheho slov - "nejtěžší myšlenky" či "myšlenky myšlenek" však není pouze historickým komentářem konkrétních pasáží z Nietzschova díla (nepublikované zápisy z pozůstalosti z roku 1881, spis Radostná věda z roku 1882, třetí díl knihy Tak pravil Zarathustra z roku 1884, sporadicky i zápisy z pozůstalosti z let 1885-1888), nýbrž vpravdě filosofickou interpretací nesenou jasnou tezí, že v základu lidské existence spočívá strach, se kterým se filosofie - primárně v podobě tzv. první filosofie neboli metafysiky - vyrovnává. Pokoušíme se tak demonstrovat interpretační tvrzení, že Nietzschova myšlenka věčného návratu téhož představuje jednu z podob vyrovnávání se s bazálním lidským strachem, a proto je též jednou ze základních pozic v rámci západní metafysiky, která je - vedle, či na rozdíl od umění, (přírodo)vědy, politiky, zábavy atd. - jedním ze specificky lidských způsobů, jak se vyrovnávat se strachem a být vpravdě svobodný.

Co to znamená, když řekneme, že hudba má tělo? A dále že je toto tělo nějakým způsobem tvůrčí? Kniha Tělo hudby Ondřeje Galušky ukazuje, že způsob, jakým běžně o hudbě hovoříme, možná přehlíží něco velmi podstatného.
Těla hudebníků a posluchačů, zvuk konkrétních nástrojů a gramodesek, jedinečnost koncertů a společenský kontext, takové věci je třeba vyloučit, pokud chceme mít nějakou jednoduchou a ucelenou teorii hudby. Autor naopak volí stylově různorodý přístup a filosofickou argumentaci osvěžuje experimentálními texty, ve kterých se dostává i na taková témata jako povodňová turistika či alergická reakce. Text sám tak působí jako svébytná kompozice. Zároveň dává do souvislosti řadu známých i méně známých textů, a může tak sloužit jako velmi široký úvod do problematiky tělesnosti v hudbě.

První český překlad básní francouzského básníka Marcela Beaujarda v dvojjazyčném česko-francouzském vydání. Marcel Beaujard se narodil v roce 1946 v Paříži, kde stále žije. Začíná pracovat jako truhlářský učeň. Studuje v ateliéru sochařství na Akademii výtvarných umění v Paříži a jeho zájem se soustřeďuje především na staré mistry. Navštěvuje pravidelně sály muzea Louvre. První obrazy jsou ovlivněné malbou Paula Klee. Jeho tvůrčí horizont se obohacuje zájmem o poezii. První verše a první výstavy jeho sochařské a malířské tvorby se datují do roku 1978. Ve stejné době pracuje na výrobě dekorací v ateliérech pařížské státní opery. Soustavná výtvarná a literární činnost umožňuje uzrání jeho individuální filozofické, poetické a duchovní koncepce umění. Péče věnovaná kresbě a konstrukci kompozic obrazů zesiluje jeho zájem o taje hudební tvorby. Svoji uměleckou činnost přirovnává ke komponování hudebních partitur. Je autorem několika sbírek poezie.