Filosofii Gillesa Deleuze můžeme charakterizovat jako specifickou ontologii založenou na myšlence čisté diference, která je principem reálné zkušenosti. Proto můžeme o Deleuzovi hovořit jako o zastánci tzv. „transcendentálního empirismu”, fundovaném na Deleuzem vypracované koncepci znaku a sémiotiky. Deleuze je totiž přesvědčen, že naše vnímání světa probíhá skrze znaky, kdy znak má schopnost vyvrátit naše perceptivní a intelektuální schémata ze svých kořenů. Znak je abrupcí a zároveň expresivitou, která má potenciál uvést myšlení do pohybu, a proto se filosofie nutně musí znaky zabývat. Předložená kniha tak vychází z přesvědčení o nerozlučitelnosti filosofie a sémiotiky v Deleuzově díle.

Dějiny významného šlechtického rodu Valdštejnů v 17. a 18. století nejsou jen dějinami ekonomickými či politickými, ale také dějinami přirozeného světa jedinců, kteří patřili k nejvyšší české aristokracii své doby. Předkládaná kniha nabízí pohled do každodennosti valdštejnských rezidencí, do reprezentačních strategií, jimiž se tento rod prezentoval vůči okolní společnosti, a do kulturní činnosti, kterou Valdštejnové podporovali. Snaží se odpovědět na otázky, jak česká šlechta doby barokní zacházela s vlastní minulostí, jak prožívala přítomnost na svých sídlech a jak rozvíjela vlastní zbožnost a zbožnost svých poddaných s vědomím věčného života po smrti. Tato kniha tak otevírá nanejvýš aktuální problematiku, jak a zda vůbec může člověk stimulovat u ostatních vnímání vlastní minulosti a jak lze zanechat budoucím generacím odkaz, v němž vymezí své místo v jejich paměti.

Kniha přináší syntetické znázornění myslitelského odkazu Johanna Gottfrieda Herdera, jedné z největších a nejplodnějších osobností německé kultury, v kontextech duchovního světa německého osvícenství.

Na široce podaném komparativním základě rekonstruuje filosofické zdroje hledisek uplatňovaných v teoretické a poetické tvorbě Herdera a dalších vůdčích představitelů jedné z klíčových epoch evropských kulturních dějin, snažíc se přitom zbavit nánosu stereotypizovaných představ stranících idealisticko­-romantické linii. Herderovu oborově i žánrově široce rozkročenou tvorbu uchopuje skrze její bázi v univerzalistickém konceptu kultury jako projektu všestranné integrace duchovních sil člověka do humanistické jednoty odpovídající řádu přírody (přirozenosti).
Herderův iniciační příspěvek teoretické sebereflexi řady moderních humanitních disciplín jako kulturní a sociální antropologie, literární a uměnovědná komparatistika, sémiotika, filosofie umění, jazyka a dějin nahlíží skrze jím nově uchopené kategorie historicity, komunikace, reprezentace, zprostředkovávající rozumění jako vlastní výkon poznání, vyžadovaný sémantickým charakterem skutečnosti jako průsečíku významotvorných působení, imanentně kořenících v minulosti, ale mířících do (otevřené) budoucnosti, a tak zavazujících svobodu zodpovědností, dovednost znalostí, individualitu všeobecností.