Jedná se o kritickou edici legendy o bl. Hroznatovi, která byla sepsána v tepelském klášteře v polovině 13. století za účelem vytvoření jeho světeckého kultu. Hroznata Tepelský byl jedním z nejvýznamnějších šlechticů z přelomu české doby knížecí a královské. Dvakrát se chtěl účastnit křížové výpravy do Svaté země, dvakrát byl však od tohoto slibu dispensován s tím, že náhradou založí klášter. Skutečně se tak stalo, nejdříve v r. 1193 v Teplé (u Mariánských Lázní) pro premonstráty, pak v r. 1200 v Chotěšově (u Plzně) pro premonstrátky. Hroznata sám pak také vstoupil do tepelského kláštera, kde vykonával funkci probošta. V létě 1217 zahynul mučednickou smrtí a následně byl v klášteře uctíván jako světec. V roce 1997 byl prohlášen za patrona nové plzeňské diecéze a v běhu je nyní jeho kanonizační proces. Legenda se dochovala ve dvou středověkých rukopisech, na jejichž základě je vyhotovena tato edice. Latinské znění je opatřeno paralelním novým překladem do češtiny. Kromě toho je tu i nový překlad legendy do němčiny, protože oba Hroznatovy kláštery leží hluboko v bývalých Sudetech a mají tedy značný význam pro německé čtenáře. Připojen je seznam pramenů a literatury, jakož i jmenný a místní rejstřík.

Anotace
Učebnice kontrapunktu a fugy Antonína Rejchy byla vydána v Paříži ve dvou svazcích v letech 1824 a 1826 pod názvem Pojednání o pokročilé hudební kompozici (Traité de haute composition musicale). Českému čtenáři předkládáme český překlad této dobové učebnice v jednom svazku pod názvem Pojednání o kontrapunktu. Spis navazuje na české překlady Rejchových učebnic melodie (Pojednání o melodii, Togga, 2012; první francouzské vydání z roku 1814) a harmonie (Pojednání o harmonii, Togga, 2014; první francouzské vydání z roku 1818). Rejcha názvem učebnice poukázal na skutečnost, že po dvou předcházejících spisech se právě zde pojednávaná nauka dostává do nejvyšších pater teoretického a kompozičního hudebního vzdělávání. Obsah učebnice tvoří nauka o kontrapunktických technikách a formách, jejichž vrchol tvoří kompozice fugy. Rejcha se obrací k předcházející tradici kontrapunktu minulých staletí jenom z toho důvodu, aby se od základního popisu starých přísných kontrapunktických pravidel odrazil k formulování moderního volného kontrapunktu, v jehož rámci se zejména modernizovaná fugová technika a forma měla stát účinnou součástí dobové hudební kompozice. Rejchův originální návrh modernizace kontrapunktu a fugy je cenným dobovým pramenem nejenom o zásadních inovacích výuky hudebněteoretických a kompozičních disciplín na pařížské konzervatoři, ale pro dnešního čtenáře se může stát zdrojem podnětných informací vyzývajících k novým úvahám o Rejchově vlivu na využívání kontrapunktického myšlení v dobové kompoziční praxi. Předložená edice českého překladu Rejchova pojednání o kontrapunktu a fuze je doplněna o poznámky, kterými v první polovině třicátých let 19. století Carl Czerny jako překladatel učebnice do německého jazyka okomentoval v krátkém časovém odstupu od prvního pařížského vydání některá témata v bilingválním německo-francouzském vydání spisu u vídeňského nakladatele Diabelliho.

Pojem civilizace dávno není jen odborným termínem. V posledních letech se z něj stal výraz hojně užívaný ve veřejných diskusích zabývajících se střetem civilizací, civilizačními kolapsy atp. Tato kniha se však chce vrátit zpět k jeho kořenům. Obrací se proto k dějinám takzvané civilizační analýzy, v jejichž rámci se zaměřuje na jednu specifickou epizodu: příspěvek českého filosofa Jana Patočky. Právě Patočka totiž navázal na některé klasiky, v čele s Maxem Weberem, a na jejich základě rozvinul vlastní výklad modernity – koncept racionální civilizace. Doposud spíše přehlížený příspěvek však není jen historickou kuriozitou. Patočka totiž v mnohém předznamenal dnes rozvíjený přístup, který v moderním světě nehledá střety či kolapsy, nýbrž se jej snaží uchopit jako novou civilizaci.