Cílem předložené kolektivní monografie je nabídnout sondy do českého myšlení o (masových) médiích mezi lety 1918 až 1938. Jednotlivé kapitoly jsou v převážné většině neseny formou „případových“ studií, kdy se jejich autoři zaměřují na specifický fenomén v rámci toho kterého masového média (tisk, filmové médium, rozhlas) a následná analýza si klade nárok na ukotvení daného jevu v kontextu tendencí myšlení o tom, jaká je charakteristika daného média, co jej činí signifikantním, jaká je jeho konstitutivní úloha a v neposlední řadě také vyznačování jeho diferencí od jiných médií. Materiál, z něhož autoři kolektivní monografie vycházejí, je značně různorodý: na jedné straně se jedná o knihy či statě nebo časopisecké polemiky, které se buď explicitně obrací k tematizaci daného média, anebo o ty tištěné materiály, jež ohledávají nastíněné téma spíše implicitně.

Autor se zabývá problematikou postavení klasické hudby v uplynulých sto letech, konstatuje rapidní úpadek zájmu o tuto hudbu a hledá příčiny, které k popisované situaci vedou nebo vedly. K problematice se nevyjadřuje jako sváteční návštěvník koncertních síní, ale jako vzdělaný a zkušený skladatel, pedagog, rozhlasový pracovník, dramaturg a všestranně erudovaný muzikant.
Otomar Kvěch je velmi dobře informován o všech současných hudebních směrech a technikách a zřetelně rozeznává skutečné hudební hodnoty od nejrůznějších imitací, bezobsažných mystifikací a pochybných hudebních výtvorů. Na ty se nebojácně zaměřuje, nikoho nešetří, jeho tvrzení jsou ale přitom odborná, obhajují a vysvětlují určité hodnoty. Polemizuje s těmi, kteří si osobují právo vydávat o hudebním umění soudy, a přitom bývají mnohdy v situaci, že ani „nevědí, co nevědí“. S jeho postoji není nutno bezvýhradně souhlasit, jedná se o sdělení autora, o vyjádření toho, čemu věří, co a proč dělá. Klíčem k této knize je konstatování v závěru díla: Někomu se může zdát, že tento spis útočí na kdekoho. Není to jeho úmyslem. Cílem je obrana hodnotových kritérií a výše kvalitativní laťky, která byla nastolena těmi nejgeniálnějšími tvůrci, obrana toho nejlepšího, co bylo vytvořeno – obrana hudby. Jde také o obranu před mnohými ne úplně ideálně vzdělanými a ne ideálně poučenými – a taky ne průkazně talentovanými – jedinci v oboru hudby, kteří však mají možnost ovlivňovat její chod.

Rozsahem nevelká, ale obsahem nabitá a na nejvyšší technické úrovni zpracovaná publikace je příkladem atypické výtvarné monografie, která není jenom prezentací výtvarníka Petra Faltuse a jeho nejnovějších pastelů, ale doplněním o jedinečné texty Karla Steigerwalda se stává plnohodnotnou knihou určenou nejenom k pouhému prohlédnutí. Dílo vzniklo opačným postupem, než je obvyklé: nejdříve vzniklo 53 kreseb a až posléze je patafyzickými povídkami "ilustroval" či "animoval" autor textu. Kniha je živoucím organismem, její obsah se přelévá z roviny výtvarné do literární a zase zpět, jedno se navzájem doplňuje s druhým a příslibem neobyčejného zážitku je také hmatový prvek na obálce... Ale nejpodstatnějším aspektem, jenž autoři zdůrazňují při každé příležitosti, je ten, že kniha vznikala a mohla vzniknout pouze za předpokladu vzájemného a obohacujícícho přátelství všech zúčastněných i jejich partnerů, potomků a domácích či jiných zvířat.