Knihkupectví Ostrov

Zkostnatělý komunistický režim neuměl v perestrojce najít východiska a bez sovětské pomoci si nevěděl rady. Na státu nezávislé skupiny občanů, včetně československého undergroundu, naopak vyvíjely nebývalou aktivitu. V letech 1987 a 1988 proběhly desítky ilegálních koncertů undergroundových, punkových a metalových kapel, vznikaly petice, organizovaly se protestní demonstrace. Lidé dávali čím dál hlasitěji najevo, že nechtějí žít v nesvobodné zemi.

Jedním z největších podniků undergroundu měl být v září 1987 Východočeský Woodstock ve Volanově (nyní část Trutnova), rozehnaný Státní bezpečností ještě před jeho začátkem. V reakci na to Ivan Martin Jirous sepsal manifest, v němž důrazně požadoval dodržování lidských práv, k čemuž se režim zavázal. Největší protirežimní podpisovou akci nejen za období normalizace, ale za celé období komunismu zorganizoval křesťanský aktivista Augustin Navrátil. Jeho petici, Moravskou výzvu z konce listopadu 1987, požadující náboženskou svobodu, podepsalo 600 tisíc lidí. Náboženská a občanská práva požadovalo také na osm tisíc lidí na bratislavské Svíčkové demonstraci. Poklidné shromáždění na Velký pátek roku 1988 brutálně rozehnali příslušníci Veřejné a Státní bezpečnosti.
Československá socialistická republika byla držitelkou smutného primátu: stala se jedinou zemí východního bloku, v níž na konci osmdesátých let zemřel politický vězeň. Několikrát vězněného disidenta Pavel Wonka, navzdory jeho špatnému zdravotnímu stavu, poslala Marcela Horváthová, soudkyně Okresního soudu v Trutnově do vězení, kde 26. dubna 1988 zemřel.

Dům dýmu je soubor básní v próze, na němž autor pracoval v závěrečných letech svého života a která patří nepochybně k vrcholům jeho lyriky. Skládá mozaiku znepokojivé obraznosti, prolamující se jednou do rozsáhlých reminiscenčních partií, jindy do krajiny úzkostných, existenciálně laděných vizí. Je posledním svědectvím o proměně, jíž prošel básníkův citový a myšlenkový svět.

Heideggerovy Příspěvky k filosofii (Ze spatření) lze oprávněně považovat za jeho druhé hlavní dílo po knize Bytí a čas. Plán na zkomponování celkové skladby Příspěvků měl pocházet již z roku 1932, leč k samotnému vypracování došlo v letech 1936–1938. Příspěvky obsahují první pokus o formulaci a rozpracování myšlení z hlediska dějin bytí, ve kterém již nejde o primát žádného jsoucna, a to ani lidského pobytu, které by v aktu transcendence přes celek jsoucího dosahovalo určení horizontu smyslu bytí, nýbrž o náležitý rozvrh pravdy bytí z patřičně se dějící události jeho spatření. Spatření je jméno pro odehrávající se sounáležitost patřičného přidělení pravdy bytí a náležitého rozvrhování bytí, které naplňuje lidské bytí-tu zejména v aktech myšlení, vytvoření uměleckého díla, státotvorného činu, oběti a lásky. Příspěvky vznášejí požadavek přechodu z konce metafysiky, kdy došlo k vyprázdnění a popření smyslu bytí v podobě úlohy zodpovědět otázku po jsoucnu jakožto jsoucím, do jiného počátku myšlení, ve kterém má docházet k promýšlení otázky pravdy bytí jakožto světliny toho sebe-skrývajícího. V Příspěvcích dochází k tomu, co bylo v Dopise o „humanismu“ ohlášeno pod označením „obrat“. Ten není jen obratem ke spatření události pravdy bytí, nýbrž je obratem samotného spatření, to znamená události onoho protipohybu, v němž sounáleží udílející se pravda bytí s patřičně náležejícím bytím-tu, do kterého se promění někdejší bytnost člověka ve smyslu animal rationale.