Knihkupectví Ostrov

Kniha vychází z přesvědčení, že literatura 19. století představuje organický celek, jehož jednotu zavedené formule romantismus, verismus, dekadence zastírají či fragmentarizují.
Charakteristickým momentem této jednoty je orientace romantické a postromantické „imagery“ na téma pohlaví.

Praz analyzuje tento fenomén v řadě pronikavých kapitol. První kapitola je věnována „kráse Medúzy“, tj. kráse, jež budí děs či smutek – motivu, jejž můžeme nalézt v dlouhé řadě textů od Goetha a Shelleyho po Baudelaira a D’Annunzia.

Druhá kapitola je věnována metamorfózám „Satana“, prastarého symbolu (Tasso, Marino, Milton, Blake atd.), jenž znovu ožívá jakožto symbol transgrese v romantických figurách psanců, „osudových mužů“ či ve fenoménu vampyrismu.

Sadistické tendence jsou zkoumány v kapitolách Ve znamení Božského Markýze, „La belle dame sans merci“ a „Byzanc“. Korpus soustavných a drobnohledných analýz uzavírá kapitola věnovaná D’Annunziovi a jeho „smyslné lásce ke slovu“.

Prazova kniha patří k dnes již klasickým velkým syntézám typu Curtiovy Evropské literatury a latinského středověku, Frazerovy Zlaté ratolesti či Burckhardtovy Renesanční kultury v Itálii.
(Dle posudku Kateřiny Vinšové.)

Mario Praz (1896–1982) byl italský kulturní historik, komparatista a anglista, literární a výtvarný historik a historik umění.

Nápaditá a z hlediska zájmu o oblast dějin každodennosti i podnětná kniha, v níž autor sleduje a vykládá kulturní obrazy věcí. Klade si například otázky, proč při svatbách rozbíjíme talíře, jestli jsou batůžky a snowboardy bytostně levicové, zda sýr může mít nějaké dějiny nebo jestli se už blíží se doba, kdy si budeme vše navzájem půjčovat.

Autorův výklad je podložen odkazy na plejádu literárních či jiných kulturních reprezentací; z tohoto postupu pro čtenáře plyne vědomí mnohosti obrazů a funkcí, jež tatáž věc či jev může v různých kontextech mít. Výklad má charakter esejí plynoucích volně asociativním úvahovým směrem, díky čemuž se velmi dobře čte a otevírá další otázky a podněty. Zkoumá například, jak se měnily a vzájemně překrývaly významy, které si spojujeme s každodenními věcmi, a jak se přetvářely důvody, proč je používáme. Třeba ve středověké Evropě nosili ponožky nejprve duchovní, aby tak symbolicky vyjadřovali svoji mravní čistotu. Paraple, deštník, slunečník původně symbolizovaly společenský status toho, nad nímž byly nošeny; od 16. století je v Evropě používaly proti dešti a slunci ženy, ale nikoli muži. Člověkem, který evropské muže postupně naučil tento předmět nosit a nestydět se za to, prý byl jistý anglický cestovatel a filantrop v 18. století. Kniha zve k objevování někdy až dobrodružných kulturních dějin aut, džín, stolů, ale i eucharistie. Zpochybňuje známou dichotomii Ericha Fromma „Mít, nebo být“, protože mnohdy jsou to právě věci, které nám definují a připomínají, jaká je či byla naše identita. Tedy kým jsme, nebo bychom chtěli být.

Kniha se snaží vydestilovat neurovědeckou literaturu a bádání na toto téma do několika základních bodů a poskytnout zároveň některé nové hypotézy a výhled do budoucnosti.
Náš druh zdárně ovládl všechny kouty světa i proto, že představujeme vrcholné vyjádření tzv. samosíťovacího triku, který pro nás připravila sama matka příroda. Základní teze samosíťování (livewiring) je jednoduchá: mozek nemá smysl složitě programovat, místo toho mu jen nastavíme základní stavební kameny a vypustíme ho do světa. Základem úspěchu našeho druhu je, že využíváme vlastní mozek jako živoucí síť, která se oproti nějakému pevnému nastavení rozvíjí sama a flexibilně reaguje na okolní prostředí.
Kniha shrnuje desetiletí výzkumu tohoto fenoménu a představuje čtenářům nové poznatky z Eaglemanovy laboratoře – postupuje od synestezie přes snění až po přenosná neurotechnická zařízení, která mění naše smysly. Je tak první knihou, která se zabývá tím, jak mozek toto samosíťování dělá a co to znamená pro náš život a naši budoucnost.
Čtenář dostane odpověď na mnoho otázek, které dosud nebyly vědecky zodpovězeny. Proč lidé v osmdesátých letech viděli stránky knih jako načervenalé? Proč je nejlepší lukostřelec na světě bez ruky? Proč se nám každou noc zdají sny a jak to souvisí s otáčením planety? Co má společného odvykání drog se zlomeným srdcem? Proč není nepřítelem paměti čas, ale jiné vzpomínky? Jak se může nevidomý člověk naučit vidět jazykem nebo neslyšící člověk naučit slyšet kůží?