Knihkupectví Ostrov

Kniha, uspořádaná k šedesátinám nakladatele, sběratele a básníka Martina Součka,

Cejch je nedatovaným deníkovým záznamem dívky Dagny, která se po rozpuštění divadelní skupiny neklidně potuluje německými městy a obstarává si živobytí všemožnými způsoby: jako občasná prostitutka, podomní obchodnice s ozónovými tabletami, animírka v nočním lokále, kabaretiérka či šantánová tanečnice. Její radikální a sebedestruktivní upřímnost ve snaze uchovat si vnitřní čistotu se snoubí s místy až dětskou naivitou a bezbřehou dobrotou, s níž se hrdinka vztahuje k nevybíravým nárokům okolního světa. Explicitně či jen v náznacích tu jsou zobrazena veškerá dramata ženy jako objektu cizí volby.

Ve své době byla kniha přirovnávána k Hamsunovým a Dostojevského románům, z jiné perspektivy pak k Augustinovým a Rousseauovým Vyznáním. Z dnešního pohledu může být zdánlivě pasivní promluva vypravěčky rovněž vnímána jako anticipace écriture féminine, čímž předjímá pokusy o dekonstrukci objektivizující řeči o ženě, rozvíjenou teoretičkami jako Luce Irigaray a Hélène Cixous. Také v tomto ohledu se román čte jako strhující svědectví o strastiplném životě, které neztratilo nic ze své aktuálnosti.

Emmy Hennings (1885–1948) je známa především jako básnířka, herečka a dadaistická performerka curyšského Cabaretu Voltaire, který spolu se svým mužem Hugem Ballem v roce 1916 založila. Méně známé donedávna byly její autobiograficky laděné romány Vězení (Gefängnis, 1919) a Cejch (Das Brandmal, 1920), v nichž zpracovává své bezprostřední zkušenosti se životem na okraji společnosti.

Na začátku nebylo nic, jen pustina, v níž se tyčil dům mocného Gabaláwího, otce čtyř synů. Slabosti neoddělitelně spjaté s lidskou podstatou vedou k vyhnání nejstaršího ze synů, jehož posléze do pouště následuje i syn nejmladší. Rodí se věčná touha po návratu do velkého domu našeho otce, kde jsme mohli žít v radosti a v blaženosti, jejichž míru jsme si dokázali uvědomit teprve, když jsme o ni přišli…

Děti naší ulice jsou ambiciózní mnohovrstevný román, který lze číst jen jako prosté příběhy rodů obývajících jednu káhirskou čtvrť devatenáctého století, anebo jako alegorii dějin lidstva, třech hlavních monoteistických náboženství, jejich proroků Abraháma, Ježíše a Muhammada, a doby, kdy zpití vědou a technikou zapomínáme pečovat o duchovno. Doby, kdy bezděčně zabíjíme Boha, jen abychom se ho pak zoufale snažili oživit.

Nagíb Mahfúz se ve svém kontroverzním románu nezabývá ničím menším než těmi nejzásadnějšími otázkami: Proč je na světě tolik bolesti? Co se stane, když se připravíme o víru? Co pro Boha znamená lidstvo? A co pro lidstvo znamená Bůh?

Děti naší ulice dnes nejsou jen knihou. Jsou symbolem politického, společenského a kulturního boje, jenž nikdy nekončí a jenž s každou další generací a s každým dalším obdobím nabírá novou, fascinující podobu. Jsou věčným příběhem o neměnnosti toho dobrého i zlého v nás.
Nagíb Mahfúz (1911–2006) je stále jediným arabským nositelem Nobelovy ceny za literaturu.