Knihkupectví Ostrov

Po své prozaické prvotině Tam nahoře (Dauphin, 2005) a po témeř dvaceti letech představuje autor svou druhou prozaickou sbírku, tentokrát osmi krátkých povídek.

* * * * *

„Když jsem se před pár dny vpodvečer vracel od vody domů, zaznamenal jsem koutkem oka, že se na kmenu statné vrby, jejíž ohyb je mi tak příznivě nakloněn, že když prší, tak se pod ním při rybaření schovávám, něco pohnulo. Přerušil jsem dech i chůzi uprostřed kroku a strnul s pohledem upřeným na horní partie stromu. Toto náhlé zatuhnutí provádím z přesvědčení, že proměněného v sochu mě zvěř od stejně nehybného okolí tak snadno nerozpozná a nevyplaší se.
Velikostí připomínal menšího brhlíka, ale po kmeni se nepohyboval pro brhlíka typickým směrem hlavou dolů. Probarvení peří jsem kvůli pološeru nedokázal s určitostí rozeznat, ale silueta ptáčka proti zašedlému nebi mi naznačila, že se jedná o subtilnějšího opeřence s tenčím a výrazně delším zobáčkem, který se po kmeni starého stromu posouvá jakýmsi přišoupáváním vzhůru.
Risknul jsem to a popošel k němu blíž...“

* * * * *

„Jak jsem po otevření masivních dřevěných vrat opatřených nápisy Peníze tu nejsou, Zlato je zakopáno v okolí a posbírání dalších indicií naznal, před statky nehybnými dává přítel v životě přednost spíše statkům pohyb­livým. Uprostřed garáže určené pro hasičské vozy totiž stálo přítelovo skutečné bydliště – obytný přívěs. Jeho příklon ke všemu pohyblivému dokládal rovněž stařičký stříbrný mercedes v kombíku zaparkovaný opodál proti proudu potoka a jízdní kolo opřené o oprýskanou zeď domu; to kolo, které podle svého vyprávění – a vám to jistě přijde přehnané a nadevše pitomé – směnil, když mu bylo dvacet tři let, za byt v Bratislavě.“

* * * *

„Dnes už nikam nepojedu, to bylo jasné. Přiložil jsem do ohně a nanosil další dříví na noc. Pak jsem vylil všechnu vodu, která do loďky napršela, a natáhl se na její měkké dno. Mírné pohupování mě brzy uspalo a zdál se mi sen o třech dívkách. Stály nehybné, nahé a běloskvoucí na mramorové desce, která se s nimi velmi pomalu vznášela nad řekou, a upíraly svůj zrak před sebe. Uprostřed plošiny plápolal oheň a nebe nad nimi bylo plné až neskutečného množství hvězd a komet, které přes něj neustále přelétaly z jedné strany na druhou, aby zhasínaly tak rychle, jak zasvítily. Vesmír se dál rozpínal, jako když donekonečna nafukujete balónek a on ne a ne prasknout. Nemělo to začátku ani konce. Jedna z hvězd ale najednou zacinkala a já pomyslel na Vánoce. Ale ona cinkala dál tak dlouho, až mě vytrhla ze snu, a dokonce cinkala i poté, co jsem se probudil. Zmatený jsem se zvedl a vylezl z loďky, přiložil do ohně trochu suchých klacků a teprve poté jsem si všiml, že cívka mého navijáku postrádá již většinu vlasce.“

Aladinův problém je posledním z řady velkých beletristických děl Ernsta Jüngera, zabývajících se otázkou bytí člověka v tomto světě. Aladinův problém je kouzelná lampa nesoucí materiální, duchovní a erotickou moc nečekaně proudící k jedinci. Jak s ní člověk naloží a co mu tato moc umožní? Nebo na ni ztroskotá a zahyne? Aladinův problém je v příběhem mýtickým, vyprávěním o nástupu doby titánů, o smrti bohů a konci nadčasovosti.
Aladinův problém je snahou uchopit kosmos a obnovit kulturu v její finální expresi: ve službě mrtvým – jako teskné zření na nevratně mizející bytí.
Aladinův problém je výpravou do duchovní krajiny současného světa, kterou titanismus proměnil v poušť. Objevují se oázy, tak malé, že si jich čtenář sotva všimne – ostrůvky zeleně v podobě starých knihoven plných zaprášených knih, malých kostelíků v krajině s opuštěnými hřbitůvky, nečekaných dionýských slavností nezřetelně vystupujících z mlhy vzpomínek. Snaha hlavního hrdiny o návrat k dobám předtitánským, o návrat do náruče bohů, končí neslavně v duchovním suchopáru obchodních plánů a účetních uzávěrek. Zbývá jen teskné zření na nevratně mizející bytí. Nevratně?

První knížka básní Jana Ungera obsahuje čtyřicet básní. Jan UNGER (* 1983) zpívá a píše texty v kapele Zrní.
Od záznamů okamžiku, v němž se něco odehrálo anebo neodehrálo (čili odehrálo se to, že se nic neodehrálo...), které J. Unger podává někdy s lehce ironickým odstupem a někdy se zvýrazněným přitakáním, postupně směřuje k otázce, jak co nejjednodušeji vyjádřit paradox, který obsahuje lidský život v každé konkrétní situaci, ať už ji vnímáme příznivě, či nikoliv. Jak tomuto paradoxu rozumět. „Kdo vlastně mě tlačí dopředu? (...) musí přece vědět, že žádný vepředu neexistuje!“ – „Nic se tě ptá, jestli ho vidíš, ale jen tak nenápadně.“
Opakovaně vyslovované apely: nevzdávej to, neuhýbej, neutíkej před tím... a děkovné vzkazy jako ten poslaný stromu po řece v petlahvi tvoří povzbuzení na této cestě.